Jindřich Brouček

Datace –1932

Stezka Domy a lidé

Kód Z18

Adresa Antonínova 741, Zlín

MHD MHD: Antonínova (TROL 1, 7, 11, 13, 14; BUS 13, 35)

GPS 49.2207050N, 17.6521478E

Literatura

Michal Plavec, Osobní pilot Tomáše Bati Jindřich Brouček (1893–1932), Radek Slabotínský (ed.) Studie z hospodářských a sociálních dějin 19. a 20. století v českých zemích a na Slovensku , Acta musei technici Brunensis, 2021, s. 86-101
Jiří Deml, Jan Hrubý, Život, doba a kamarádi jednoho z mužů 18. června 1942 , Kunovice 2016

< předchozí objekt, následující objekt >

Půlkruhové ulice Zahradnická a Antonínova se od začátku 20. let minulého století intenzivněji zastavovaly podle regulačního plánu architekta Jana Kotěry. Nové ulice ve čtvrti Letná postupně zaplnilo několik typů dělnických domů. Vedle skupinových (řadových) domů se rozšířily také čtyřdomky s mansardovou střechou realizované podle Kotěrova návrhu. Byt v jednom z prvních dělnických domků na ulici Antonínova našel také břeclavský rodák, svobodný a bezdětný pilot Jindřich Brouček. Dům patrně poničilo bombardování města v listopadu roku 1944, protože ulice Antonínova, Kotěrova, Mostní a Na Vyhlídce tehdy patřily k nejvíce postiženým. Dnes se číslo popisné využívá pro jiný dům v další z dělnických čtvrtí.

Pilotní zkušenosti získal Brouček během 1. světové války, kdy sloužil v rakousko-uherské armádě. U vojenské letky působil nejprve na ruské a od února 1918 na italské frontě. V Itálii absolvoval celkem 16 bojových letů a zažil zde také svoji první vážnou havárii. Při nočním náletu na nepřátelské cíle ve městě Crespano del Grappa letadlo pilotované seržantem Broučkem sestřelili italští protiletadloví dělostřelci. Zasažený stroj havaroval na střechy města Asolo. Brouček havárii přežil a dostal se do italského zajetí. Další dva členové posádky, kteří plnili funkci pozorovatelů a současně kulometčíků, při havárii zahynuli.

Po uzavření příměří v listopadu 1918 se v Itálii z válečných zajatců z českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi formovala tzv. československá domobrana. Vznikla nezávisle na existujícím československém legionářském vojsku v zahraničí a celkem jejími útvary prošlo přes 62 tisíc mužů. Do 4. roty v 53. praporu zařadili Jindřicha Broučka v hodnosti strážmistra. Domobranci se od dubna do srpna 1919 vraceli organizovaně železničními transporty do Československa, kde byli mnozí nasazováni do bojů na Slovensko nebo vysláni do pohraničí. Domobranci starších ročníků hlídali železniční transporty materiálu a potravin zasílané z přístavu v Terstu do Československa. Se zklidněním situace byly tyto útvary postupně demobilizovány.

Po konci války Jindřich Brouček přesídlil do Vídně ke svému bratru Friedrichovi. Do rakouské metropole tehdy nezamířil poprvé, pobýval zde již jako dítě, získal zde školní vzdělání a pracoval také ve svých prvních profesích. Při druhém, poválečném, pobytu ve Vídni pracoval v bratrově dílně jako montér. Jeho zkušenosti z létání vícemotorovými letadly a schopnost létat v noci z něj za poválečného oživení rakouské ekonomiky dělala žádaného pilota rakouských leteckých společností. Do Československé republiky se natrvalo vrátil až v pátém roce její existence. 10. října 1923 nastoupil do nově budovaného leteckého oddělení firmy Baťa ve Zlíně.

Od září 1924, kdy firma koupila své první letadlo, konal Brouček pravidelné propagační lety, při nichž rozhazoval reklamní letáky nad československými městy. Od počátku provozoval zprvu občasnou leteckou přepravu zaměstnanců firmy, od roku 1929 zajišťoval firmou provozované komerční vyhlídkové lety. Kouzlem náhody právě tato služba přiblížila dvě mimořádné zlínské osobnosti. Pilot Brouček jako pravidelný host zlínského hotelu Záložna nabídl bezplatný vyhlídkový let nad Zlínem dvěma tamním číšníkům, Janu Hrubému (https://zam.zlin.eu/objekt/274-jan-hruby) a Jaromíru Večerkovi. Letem unesený Jenda Hrubý, pozdější člen výsadkové skupiny Bioscop, prý po přistání Broučka pobízel k dalšímu startu s takovou naléhavostí, že mu s radostí vyhověl a podnikl s ním vyhlídkový let ještě jednou.

Dynamiku zlínské aviatiky, zejména v oblasti technologií a logistiky, asi nejlépe dokládají od počátku 30. let realizované mezikontinentální letecké obchodní cesty. Na jedné z takových leteckých výprav malá skupina baťovských exportérů v čele s šéfem koncernu Tomášem Baťou cestovala od prosince 1931 do února 1932 ze Zlína až do Nizozemské Východní Indie (dnešní Indonésie) a zpět. Na pozici druhého pilota se jí účastnil i Jindřich Brouček.

Vývoj zlínské letecké dopravy však nebyl zdaleka přímočarý. Smutnou realitou se stávaly i dopravní nehody. Již v samotných začátcích, při jednom z propagačních letů nad Brnem, měl 13. prosince 1925 leteckou havárii také pilot Brouček. On i jeho kolega pan Piska z reklamního oddělení tehdy vyvázli z nehody s lehkými zraněními.

Osudnou se Jindřichu Broučkovi stala až nehoda 12. července 1932. Na pokyn šéfa koncernu Tomáše Bati i přes špatné atmosférické podmínky společně brzy ráno vzlétli z otrokovického letiště. Jejich cesta do baťovské továrny ve švýcarském Möhlinu skončila předčasně, nehodou na zelených plochách otrokovického Bahňáku. V troskách letadla nalezli smrt pilot Jindřich Brouček i továrník Tomáš Baťa. Poslední rozloučení s oběma proběhlo o dva dny později.

Jindřich Brouček byl prototypem osobnosti naplňující modernistické sny o létání. Jeho životní příběh však skrývá ještě jeden klíčový fenomén 20. století, a sice problematiku nacionalismu a národnostních menšin. Po desetiletí formovaný obraz zesnulého pilota nevrhá ani stín pochybnosti na jeho český původ. Svou tragickou smrtí po boku asi nejznámějšího českého selfmademana se ostatně Brouček dočkal uložení tělesných ostatků na zlínském hřbitově nedaleko spoluzakladatele koncernu. V roce 1995 po něm dokonce dostala název jedna ze zlínských ulic (https://zam.zlin.eu/objekt/251-brouckova). V pěstovaném obraze Jindřicha Broučka nic nenasvědčuje tomu, že by to s jeho identitou mohlo být složitější. A přece.

Jindřichova rodná Břeclav byla typickým příhraničním městem, po staletí ekonomicky provázaná s dolnorakouským prostorem. Město mělo početnou německou menšinu, z části tvořenou německo-židovskou komunitou. Projevy národnostní nesnášenlivosti, ale i klidného multikulturního soužití zde byly na denním pořádku. V tomto prostředí se Jindřichovi rodiče a sourozenci včetně Jindřicha hlásili při sčítáních lidu v éře Rakousko-Uherska téměř výhradně k německé obcovací řeči. I další bydliště posilovalo u Jindřicha zkušenost jazykové a kulturní plurality. Dvoumilionová Vídeň počátku dvacátého století byla hlavním městem mnohonárodnostní říše, což se odráželo i ve skladbě jejích obyvatel a charakteru soužití.

Jindřich sám se po celý život pohyboval v českém i německém jazykovém prostředí a s ohledem na ekonomické pobídky a rodinná pouta budoval kariéru střídavě v obou jazykových oblastech.

Ostatně to, jak plasticky se formovala identita osob ze smíšených oblastí s ohledem na panující režim, rodinné zázemí i vlastní strategie, nejlépe dokumentuje pětice synů Jindřichova bratra Jana Broučka, kteří byli ve zlínském koncernu povětšinou zaměstnáni již od konce 20. let. Bohumíra (Friedricha), předčasně zemřelého v roce 1938 v důsledku úrazu, nechme stranou. Další tři Jindřichovi synovci během nacistické okupace požádali o německé říšské občanství. Poslední si ponechal protektorátní (českou) státní příslušnost.

A tak zatímco si nové zlínské vedení v jubilejní dny po druhé světové válce alespoň načas ještě veřejně připomínalo osud tragicky zemřelého pilota Jindřicha Broučka a jeho synovec Jan Brouček setrvale po čtyřicet let pracoval ve zlínských provozech firmy Baťa a v nástupním podniku Svit až do odchodu do penze v roce 1967, dva jeho bratry, Theodora a Oswalda Ottu, přeživší veterány německého Volkssturmu a Wehrmachtu čekalo po osvobození nucené vysídlení do Německa i s jejich rodinami. Poslední z pětice sourozenců Broučkových Jindřich (Heinrich) se konce války nedožil, padl v roce 1944 jako voják Wehrmachtu.