Budova Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze

V roce 1959 vznikl ve Zlíně detašovaný ateliér Tvarování strojů a nástrojů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. V čele tohoto ateliéru stál sochař a jeden ze zakladatelů československého průmyslového designu Zdeněk Kovář. Snaha zřídit pro tento ateliér samostatnou budovu se datuje už do roku 1960, kdy projekt vypracoval architekt Šebestián Zelina ze Stavoprojektu. Škola měla být vystavěna blízko přehrady na rozhraní ulic třída Tomáše Bati (dříve Leninova) a ulice Osvoboditelů. Tedy tam, kde dnes stojí budova Centroprojektu. Velkoryse koncipovaný návrh rozdělil provoz školy do tří objektů. Levé křídlo tvořil přízemní objekt kamenických dílen, střední, třípatrová, část byla vyhrazena ateliérům, do pravého třípatrového křídla byly umístěny učebny, klubovny a administrativa. V přízemí se měla nacházet výstavní plocha. Ač byl projekt vypracován do detailů technických zpráv, výstavba školy v tomto místě zahájena nebyla. Další projekt situoval novostavbu do obytné čtvrti Letná, kde by ateliér navazoval na budovu Střední průmyslové školy. Také pod touto druhou verzí datovanou do roku 1965 je podepsán Šebestián Zelina. 

 

Výuka budoucích průmyslových výtvarníků probíhala v provizorních prostorách bývalých chlapeckých internátů (Nad Ovčírnou 2528) až do roku 1982, kdy byla dostavěna budova detašovaného ateliéru ve čtvrti Letná, v blízkosti dělnických domků a Střední průmyslové školy. Autorem tohoto realizovaného návrhu je architekt Arnošt Kubečka ze Stavoprojektu, mimo jiné autor kulturního a společenského centra Družba (1960–1967) nebo sídliště Mojmír II v Uherském Hradišti (1971–1979). 

 

Třípodlažní budova s rovnou střechou má obdélníkový půdorys, je orientována delší stranou k hlavní ulici a stojí v mírném terénu uprostřed menšího parku. Nosnou konstrukci tvoří montovaný tyčový skelet sestavěný z prvků PSG, které se kombinují se sloupy a stropními deskami skeletu Priemstav. Průčelí budovy odráží rozdílné funkce jednotlivých pater. Na východní okraj byl umístěn hlavní vchod s předstupující stříškou, na který navazovalo vstupní atrium se společnou chodbou s dvouramenným schodištěm propojujícím všechna patra. První podlaží bylo obloženo cihelnými pásky a fasádu prolamovala menší dvoudílná okna. Východní okraj plné stěny nesl název instituce „Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Gottwaldově“. Obvodový plášť druhého a třetího podlaží byl z keramických panelů. Druhé podlaží rytmizoval pás dvoudílných oken, západní okraj objektu ukončovala krytá terasa. Do třetího podlaží byly umístěny ateliéry. Tomu odpovídalo i velkorysé prosklení na severu. Hmota ateliérů ve třetím podlaží byla pojata jako výrazný arkýř, který zároveň mírně převyšoval provozní část budovy.

 

Vnitřní členění odpovídalo potřebám oboru tvarování strojů a nástrojů. Do prvního podlaží byla umístěna modelárna, sádrovna, štukatér anebo depozitář. Druhé podlaží bylo vyhrazeno přednáškovému sálu, administrativě, studovně s čítárnou, dalším studovnám a kancelářím pedagogů. Poslední patro sloužilo zejména potřebám ateliérů, které využívaly severního světla, místnosti ateliérů rozdělovaly posuvné dveře. V případě potřeby se mohl prostor otevřít po celé délce budovy. 

 

V roce 1997 byla budova podle plánů zlínského architekta Ivana Bergmanna navýšena o patro, ve čtvrtém podlaží tak přibyly dva ateliéry s kreslírnou a dvěma kabinety, v převýšené středové chodbě měl fungovat prostor galerie. Zastřešení pultovou střechou se čtyřmi obloukovými světlíky změnilo podstatně původní charakter budovy. Ateliéry designu detašovaného pracoviště Vysoké školy uměleckoprůmyslové ve Zlíně se v roce 2011 přesunuly do Prahy a budovu koupila Univerzita Tomáše Bati, která provedla kompletní rekonstrukci. Při ní se vybouraly vnitřní i venkovní otvory, byl zrušen arkýř, odstraněny odstranily vnitřní příčky. Zmizelo také původní barevné řešení kombinující světlou fasádu s cihelným obkladem, kterou nahradily valéry šedé omítky. Původní podoba Kubečkovy školy je dnes těžko rozpoznatelná, poslední připomínkou je fragment venkovní reliéfní stěny od jednoho z pedagogů Františka Crháka.