Sokolovna
Sokolské hnutí, založené Miroslavem Tyršem a Jindřichem Fügnerem v Praze v roce 1862, rozšířilo v průběhu 2. poloviny 19. století své tělovýchovné a vlastenecké aktivity i do dalších měst. Ve Zlíně zahájila tělocvičná jednota Sokol působení v roce 1898. V roce 1911 zakoupili její členové volný pozemek na sever od řeky Dřevnice nedaleko historické cesty vedoucí z města směrem do Holešova (pojmenované od roku 1925 Sokolská třída, dnes Sokolská). Zde si chtěli postavit základnu, kde by se pravidelně setkávali u gymnastického cvičení. Tyto snahy však přerušilo celostátní rozpuštění Sokola během 1. světové války.
Po založení Československého státu v roce 1918 zesílilo všeobecné vlastenecké cítění a sokolovny se znovu staly centrem českého kulturního a společenského života. Zlínští sokolové našli po vypovězení ze školní tělocvičny útočiště ve dřevěném cvičebním sále postaveném v roce 1919 firmou Baťa v oblasti budoucího náměstí Práce.
V roce 1919 vzniklo družstvo pro výstavbu sokolovny ve Zlíně o 600 členech, které o rok později objednalo plány nové tělocvičny pro dříve zakoupenou parcelu. Už koncem roku 1921 se sokolovna slavnostně otevřela, i když oficiálně zlínští sokolové žádali o kolaudaci až v roce 1923. Architektonický návrh sokolovny připravili v několika verzích František Kolář a Jan Rubý z Moravské Ostravy jako jeden ze svých prvních realizovaných společných projektů. Jejich architektonická a stavitelská firma patřila v meziválečném období na Ostravsku k těm nejaktivnějším a stála za řadou místních veřejných budov (Nová radnice v Ostravě s Karlem Kotasem, Revírní bratrská pokladna v Ostravě, hotel Tanečnice na Pustevnách).
Architektonické pojetí sokoloven nemělo od samého počátku sokolského hnutí jednotné vizuální řešení. Do velké míry tak podoba jednotlivých sokoloven záležela na estetickém cítění představitelů lokálních jednot. Zakladatelé Sokola vysoce cenili ideály antického Řecka, proto se v architektuře tělocvičných hal dlouhodobě objevovalo klasicistní nebo novorenesanční tvarosloví (pražská sokolovna od Ignáce Vojtěcha Ullmana, 1863; sokolovna v Českém Brodě od Jana Kouly, 1884).
V průběhu dvacátých let 20. století se již velká část sokolských jednot obracela spíše k architektům projektující v moderních puristických nebo funkcionalistickým formám, k čistým geometrickým tvarům oproštěným o architektonický dekor (sokolovna ve Znojmě od Miroslava Kopřivy, 1924–1925). Postupně mizely vnitřní galerie pro diváky, protože utichal ráz slavnostních představení, která se odteď realizovala spíše na celostátních sokolských sletech. Vnitřní prostor sokoloven byl často očištěn o drobnější doplňkové místnosti v okolí hlavního sálu ve prospěch jedné velké cvičební plochy, případně doplněn o restaurační či divadelní, hudební zařízení.
Zlínská sokolovna svým výrazem i půdorysným řešením setrvává spíše v první etapě, jakkoli velkorysý její návrh na tehdejší město byl. Zlín si ještě na počátku dvacátých let minulého století stále uchovával provinční maloměstský charakter, proto se i vkus představitelů místní jednoty přiklonil ke tradičnějšímu historizujícímu vyznění. Sokolovna byla orientována hlavním vstupem k dopravní komunikaci. Průčelí dostalo reprezentativní klasicizující formu s jednoduchým trojúhelníkovým štítem s menším oknem a nápisem Sokol. Drobný vstup po stranách lemuje vysoký pilastrový řád s kanelurami. Budova byla koncipovaná podobně jako chrámové baziliky do trojlodí s převyšující cvičební halou osvětlenou nad bočními křídly řadou dlouhých oken s obloukovým zakončením. Podélná tělocvična s galerií pro diváky je dvoupodlažní, ústí do čtvercového prostoru pevného jeviště obklopeného věncem doplňkových místností, které poskytovaly zázemí divadelnímu provozu. Po stranách hlavní haly se vinou jednopodlažní boční lodě oddělené silnými čtvercovými sloupy, kde se nacházely další menší sály.
Postranní lodě člení menší obdélná okna, jsou ukončeny zábradlím s balustrádou a dekorativními koulemi a jejich střecha tvoří venkovní pochozí terasu. Sedlová střecha hlavní haly i mansardová střecha nad jevištěm jsou doplněny o drobné věžičky a arkýře, které dodávají budově romantizující charakter. Oproti dílčím plánům zůstala však sokolovna vzhledem k finančním možnostem řešena skromněji a méně zdobně. V polovině 20. let se část prvního podlaží začala využívat jako restaurace. V roce 1926 se v těsné blízkosti sokolovny realizoval také venkovní atletický ovál.
Sokolovna se po formálním rozpuštění sokolské jednoty a jejím včlenění do systému socialistické tělovýchovy v první polovině padesátých let i nadále používala jako zázemí pro sport dětí i dospělých. Prošla řadou úprav vnitřních prostor, jako bylo zazdění jednopodlažní lodi na západní straně hlavní haly. Její původní podoba se však až do nynějška dochovala v poměrně autentickém stavu. Během devadesátých let narušila čelní pohled na sokolovnu stavba restauračního zařízení umístěného přesně před hlavní vstup do sokolovny.
KE
