en

Budova 44

Datace 1948–1951
Architekt/ka Jiří Voženílek
Kód Z3
Adresa Vavrečkova 7029, Zlín
MHD MHD: J. A. Bati (BUS 38) Dvacátá (BUS 38)
GPS 49.2237739N, 17.6588611E
Literatura
  • Petr (ed.) Všetečka, Jiří Voženílek: Budovy č. 14 a 15 ve Zlíně - dědictví industriální éry, Zlín 2013
  • Stavebnictví II
  • Tep nového Zlína

 

První plány tříetážové budovy 44 pochází z roku 1926 a jsou podepsány firmou Aloise Jambora z Hranic, jehož firma stojí také za stavbou dnešní Tržnice. Tovární budova 44 sloužila jako sklad obuvi až do roku 1930, kdy sem byla přemístěna válcovna gumy a s ní výroba pánské a dámské gumové obuvi. V roce 1942 zde pracovalo 791 zaměstnanců (z toho 198 mužů a 593 žen). Při technickém ohledání budovy z ledna 1943 byly zjištěny značné technické nedostatky, jelikož při stavbě železobetonové konstrukce byl použit hlinitý písek a štěrk z Dřevnice. Proto musela být stavba během užívání zesílena a nesnesla větší zatížení. Podle této zprávy měl podnik budovu přibližně do šesti let demontovat a na jejím místě postavit novou pěti- až šestietážovou stavbu.

 

Bombardování Zlína na podzim roku 1944 zasáhlo kromě východního okraje továrního areálu také budovy třicítkové a čtyřicítkové řady, objekty s gumárenskou výrobou, sklad surovin a chemikálií. Jednou ze zasažených budov byla i tříetážová 44, proto byla vzápětí asanována. Na jejím místě byl postaven nový typ tovární budovy. 
O povolení ke stavbě bylo zažádáno již v říjnu 1946, uděleno pak bylo v listopadu 1948, přestože již na začátku roku 1948 místní tisk oznamoval otevření provozu v budově 44. Oficiálně byla budova 44 dokonce zkolaudována až v průběhu roku 1951. Autorem zde aplikovaného nového standardu byl architekt Jiří Voženílek, který ve stavebním oddělení pracoval od roku 1937 a po válce stál v čele pracovní skupiny, která připravila nový regulační plán obnovy Zlína. Jeho nadřízeným a kolegou u společných projektů byl až do roku 1946 architekt Vladimír Karfík. 

 

Nový typ tovární budovy byl jako prototyp poprvé postaven a v provozu vyzkoušen už v průběhu války v Baťovanech (dnešní Partizánske). Ve Zlíně byla podle Voženílkových plánů nejdříve postavena dvojice budov 14 a 15. U nového typu Voženílek reagoval na řadu nedostatků běžných u objektů s konstrukčním systémem 6,15 × 6,15 m, který se využíval od roku 1927. Mezi nevýhody původního typu patřilo například úzké pracovní pole mezi sloupy oproti široké středové chodbě, omezené zázemí pro zaměstnance a nedostatečná nosnost standardní konstrukce, kterou narušovaly stálé otřesy při výrobě. U nových budov byl změněn rozměr modulu v příčném směru na 7,85 + 6,15 + 7,85 m, v podélném směru zůstala (kromě krajních polí) zachována osová vzdálenost sloupů 6,15 m. Šatny s toaletami byly umístěny do mezipater každého podlaží, stropy byly dimenzovány na zatížení 600 kg/m². Vnitřní vybavení sestávalo z gumových dlaždic, dále byly provedeny pokusy s akustickými izolačními deskami, dvojitá železná okna se pro lepší údržbu a větrání dělila na otevíratelná a pevná křídla. Do objektu byla instalována klimatizace a kombinované topení. Přístavek ve střední části budovy doplnil nákladní výtah, tím došlo k oddělení příchodu zaměstnanců od pohybu materiálu.

 

Okolí budovy 44 patří k nejautentičtějším místům v areálu, v jeho bezprostředním okolí se nachází množství vzrostlých stromů a (bohužel neudržované) zeleně, připomínající původní koncept „továrny v zahradách“ F. L. Gahury. V porovnání s dvojicí budov 14 a 15 je u budovy 44 zachováno původní členění oken, ta jsou již vyměněna, stejně jako vstupní dveře. Z velké části dům stále slouží obuvnické výrobě, v interiéru a společných prostorách lze najít množství originálních prvků svědčících o desetiletích průmyslové výroby. Kromě schodišťových prostor se v prostředním traktu nachází viditelná zátěžová podlaha, vzduchotechnika, vstupy do dílen, zvonky, vícekřídlé posuvné stěny apod. 

 

V roce 2023 bylo v pátém podlaží pro veřejnost otevřeno Centrum řemesel, v rámci jeho multižánrových aktivit se zprovoznila například ševcovská dílna, která má formou workshopů umožnit zájemcům vyrobit si vlastní obuv a do budoucna udržet studijní obor Obuvník ve Zlíně. Zázemí zde našlo také několik zlínských kulturních spolků, jako například Zvěřinec nebo kreativní dílna Robota.