Malotova cukrárna

Architekt Miroslav Lorenc pracoval v 1. polovině 30. let hned na několika zakázkách, které výrazně proměnily Bartošovu ulici spojující centrum města s vlakovým nádražím. Původní převážně nižší obytná stavení postupně nahradily vícepatrové domy zlínských živnostníků s výstavními obchodními partery, které dodaly ulici lemující zámecký park velkoměstské ražení. Kromě činžovního domu Karla Chudárka (1932) a oděvního domu Františka Novosada (1933) stál Lorenc také za návrhem kavárny a cukrárny patřící Ludvíku a Emílii Malotovým.

Miroslav Lorenc měl tehdy již hojné zkušenosti s nestandardními rozměry stavebních parcel. Podobně jako u nedalekého obchodního domu Eduarda Pelčáka na Rašínově ulici dokázal i u Malotovy cukrárny naplno využít dlouhou a úzkou parcelu vzniklou po demolici předchozího domu. Podsklepený objekt o čtyřech etážích s plochou střechou dostal promyšlené půdorysné řešení. Masivní prosklení prvních dvou podlaží lákalo zákazníky k nahlédnutí do cukrárenského a kavárenského provozu.

Hlavní vstup v přízemí, kde byla situovaná vyhlášená cukrárna a přípravna zákusků vedená Emílií Malotovou, byl ohraničený elegantními zaoblenými výkladci. První patro s kavárnou a tanečním parketem mohutně osvětlovala velkoformátová okna obíhající i boční východní fasádu. Prostory kavárny byly přístupné přímo jednoramenným schodištěm vedoucím z cukrárny. Každé ze dvou obchodně společenských pater odděloval od uliční čáry mírně vysunutý omítaný pás určený pro reklamní nápisy. Jejich jednotné grafické řešení a jednoduchá čistá typografie byly v souladu s funkcionalistickou estetikou Malotovy cukrárny.

Obytná patra s byty majitele a personálu členila trojdílná okna, která se táhla i přes nároží, na východní fasádě je doplnila okna pásová. Hlavnímu průčelí směrem do ulice vévodil nápis Malota na střeše objektu. Byt manželů Malotových v třetím patře měl k dispozici čtyři pokoje, kuchyni, pokoj pro služku a koupelnu. Poslední podlaží zase nabízelo další tři obytné místnosti a prádelnu se sušárnou.

Dům dokončený v závěru roku 1933 se o dva roky později za účasti Miroslava Lorence rozšířil směrem do dvora. Architekt přizpůsobil dispoziční řešení aktuálním provozním požadavkům. Sklad cukrárny v přízemí přeměnil na technicky výborně vybavenou dílnu a přípravnu zákusků a dortů, mimo jiné zde byl i první americký stroj na zmrzlinu ve Zlíně. Taneční kavárnu zvětšil a doplnil o rozlehlejší hygienické zázemí a v obytných patrech přibyly další pokoje pro personál.

Po komunistickém převratu v roce 1948 převzal podnik, který přinesl do Zlína kvalitní služby a moderní kavárenskou kulturu, do správy státní podnik Restaurace a jídelny. Původní majitelé strávili několik let ve vězení, následně v domě bydleli, ale mohli působit pouze v odlišných profesích. Kavárna a cukrárna byly dále v provozu, udržovací péče o celý objekt však značně pokulhávala.

V závěru 80. let vznikl projekt rekonstrukce zchátralého objektu. Architektonicky cenný funkcionalistický obchodní a obytný dům byl následně zbourán a zůstala pouze jeho železobetonová konstrukce. Ta byla po letech průtahů a po navrácení majetku do rukou rodiny Malotových po revoluci v roce 1989 využita pro obchodní a kancelářský dům Modus, otevřený v roce 1996. Na jeho návrhu se podíleli architekti Ludvík Jungwirth a Oldřich Šlesinger. Obchodní dům je rozložený do dvou samostatných průčelních hmot obložených bílo-modrými keramickými kachlemi a proti Malotově kavárně je zvýšený o jedno podlaží. S originálním působivým řešením cukrárny a kavárny od architekta Miroslava Lorence však již nový obchodní objekt kromě konstrukce nemá nic společného.

KE