Jednodomek

Obuvnický koncern Baťa věnoval bydlení svých zaměstnanců ve 20. a 30. letech intenzivní pozornost. Brzy tak vykrystalizovala jasně daná struktura firemní ubytovací politiky. V závislosti na věku, rodinném stavu či postavení v podniku nabízel svým pracovníkům několik dostupných obytných typů. Pro nejmladší studenty Baťovy školy práce bylo k dispozici hromadné ubytování na sdílených internátech, pro svobodné úředníky, lékaře či učitele o něco menší a komfortnější společné svobodárny. Ženatí zaměstnanci s rodinami zase mohli požádat o nájemní bydlení v samostatných domech ve čtvrtích Letná, Zálešná, Podvesná, Díly či Lesní čtvrť. Obytný dům určený pouze pro jednu rodinu se nacházel v horní části této pyramidy nad čtyřdomky a dvojdomky vymezenými pro hlavní masu dělnictva.

Jednodomek měl poskytovat vyšší obytný standard pro lépe postavené pracovníky společnosti, kteří působili mimo výrobu, nejčastěji v administrativě, školství či zdravotnictví. Podle Ročenky firmy Baťa z roku 1940 tvořily jednodomky 17 % z celkového počtu 2048 domků v dělnických čtvrtích. I díky tomuto omezenému počtu většinou organicky prorůstaly jednotlivé zóny bydlení a střídaly se s nejrozšířenějším typem – dvojdomkem. Privilegovaná městská čtvrť Nad Ovčírnou, vyhrazená pouze pro jednodomky vedoucích zaměstnanců, byla společně se skupinou jednodomků kolem ulice Slovenská na Lesní čtvrti výjimkou.

Jednodomky představovaly výborně vybavené bydlení moderního typu, které poskytovalo velkorysou obytnou plochu s předsíní, pracovní kuchyní, spíží a obývacím pokojem v přízemí. Rodiny mohly využít pohodlí rodičovské i dětské ložnice v patře i dalšího pokoje, například pro hosty. Kromě toho byly jednodomky podobně jako dvojdomky elektrifikované, napojené na městskou kanalizaci, vždy disponovaly koupelnami s vanou a toaletou a kuchyní s tekoucí vodou. Díky své velikosti a obývání pouze jednou rodinou přirozeně zaručovaly bohatší skladbu půdorysného schématu a firma je realizovala v mnoha odlišných verzích. Základní varianty typ 1930 či typ Fryček, které se často nacházejí právě ve čtvrti Letná či Nad Ovčírnou, byly hmotově nejjednodušší se vchodem přímo z průčelí. Další provedení (jednodomek s verandou, jednodomek s garáží, typ Ríša, učitelský domek) rozšiřovala jednodomek o předsazenou vstupní verandu či přízemní garáž, která zároveň v patře vytvořila podnož pro prostornou venkovní terasu přístupnou z ložnic. Podsklepená část jednodomků zase mnohdy ukrývala doplňující pomocné provozy, jako byly prádelny a sušárny. Jejich individualizované a zároveň finančně nejnákladnější varianty byly zejména v průběhu 30. let navrhované jednotlivými architekty zaměstnanými ve Stavebním oddělení firmy a směřovaly spíše k typologii modernistické vily, která reaguje na životní požadavky konkrétních obyvatel.

Přes veškerou výjimečnost byly jednodomky stabilně zařazené uvnitř systému standardizované firemní výstavby, která probíhala až vědecky přesným, mimořádně pečlivě organizovaným způsobem. Od prvotního návrhu až po finální realizaci a předání k obývání se jednalo o jasně vymezený zautomatizovaný postup umožňující dodržení patřičně krátkých termínů dokončení i nízké ceny. Od počáteční varianty, kdy domky stavěla jedna četa dělníků, se dospělo k tomu, že každé dílčí stavební aktivitě se věnovala konkrétní řemeslnická skupina (stolaři, tesaři, oknaři, zedníci) zaměřená pouze na jednu z oblastí. Řemeslnické týmy se na domku podle stanovených pracovních plánů střídaly a následně systematicky pokračovaly dům od domu. Jeden dvojdomek nebo jednodomek bylo možné dokončit za 11–14 týdnů. I proto mohla firma ubytovat razantně stoupající počet obyvatel. V kontextu československého průmyslového prostředí bylo takové tempo rozšiřování rodinného bydlení s vysokým standardem něčím nevídaným.

Jednodomky potkal podobný osud jako ostatní typy firemních rodinných domů. Nyní jsou ve většině případů v soukromém vlastnictví, nadále obývané, a proto prošly i řadou současných zásahů do dispozičního schématu, objemu stavby či vzezření dílčích architektonických detailů. Jednodomků ve zcela původním stavu se do současnosti dochovalo velmi málo. Na rozdíl od mnohem běžněji dostavovaných a rozšiřovaných dvojdomků, jsou si s originálem častěji podobné velikostí či organizací vnitřního i venkovního prostoru. Úpravy domků navíc musí respektovat pravidla daná městskou památkovou zónou, jejichž cílem je uchránit v co největší míře unikátní urbanistickou strukturu dělnických čtvrtí, a zachovat tak pro další generace jejich typický charakter.

 

 

KE