Dvojdomek

S neomítaným čtyřdomkem na Letné započala firma Baťa po polovině 20. let etapu přísně organizované, časově i finančně efektivní, standardizované výstavby rodinného bydlení pro své zaměstnance. Tento přístup ovládl v meziválečném období bydlení průmyslových pracovníků ve Zlíně. Podnik v čele s Tomášem Baťou reagoval na urychlený hospodářský růst spojený s přílivem velkého počtu lidí do města s nedostatečnými obytnými kapacitami. Zároveň si postupně, na základě již realizovaných experimentů s různými formami bydlení, ujasnil svou představu o nejvhodnější ubytovací politice. Pod vlivem fenoménu zahradních měst a soudobých teorií o uspořádání průmyslových celků (Tony Garnier: Průmyslové město, Ebenezer Howard: Zahradní město budoucnosti) a se záměrem poskytnout pracovníkům masové produkce dostatečné soukromí zvolil koncern jako dominantní obytný typ rodinný dům obklopený zelení.

Dělnický domek o čtyřech menších bytových jednotkách byl záhy nahrazen dvojdomkem se samostatnými vstupy na protilehlých stranách. Za zachování přijatelných finančních nákladů – v roce 1933 necelých 42 tisíc na jeden dům – zvýšil podstatným způsobem životní komfort ženatých baťovců a nabídl jim větší obytnou plochu cca 65 m² pro každý z bytů. Dvojdomky se brzy staly charakteristickým rysem urbánního prostředí ve Zlíně. V roce 1939 tvořily 71 % všech obytných typů pro ženaté pracovníky firmy Baťa.

Nejprve se dvojdomky objevily opět ve čtvrti Letná, kde v několika vlnách zaplnily celé ulice spíše v horní partii svažitého terénu. Stavěny byly v sériích po desítkách či stovkách podle typového návrhu vypracovaného podnikovým Stavebním oddělením. František Lýdie Gahura, jako jeho vedoucí, kromě urbanistického řešení celého okrsku výrazně přispěl i k architektonické podobě standardizovaného dělnického domku.

Nejčastěji se na Letné vyskytuje dvojdomek typu 1928 s rovnou střechou. Zvenčí plně přejímá formu ustanovenou již předchozím čtyřdomkem s neomítaným cihelným zdivem a jednoduchými detaily dřevěných oken. Dispozici má však dvojdomek mnohem velkorysejší. Každý podsklepený byt disponoval v přízemí předsíní, kuchyní, obývacím pokojem a koupelnou s vanou a toaletou. Dřevěné schodiště do patra, vedené zde ještě středem domku, bylo přístupné z obytného pokoje. V horním podlaží se nachází samostatné ložnice rodičů a dětí, přičemž do dětského pokoje se procházelo podél zábradlí z rodičovského zázemí. Dvojdomek typu 1928 používal vnitřní dřevěné stěny, obkládané izolační vrstvou a následně omítané. Pozdější dvojdomky (např. typ 1934 nebo typ 1938) provedené zejména ve čtvrtích Zálešná, Podvesná a Díly dispozici i vnější vzhled různě modifikovaly. Schodiště bylo běžně situované podél vnější obvodové stěny a umožňovalo přímý vstup do ložnice jak dětí, tak i rodičů. Na Zálešné se také nacházejí jediné dvojdomky ve Zlíně, které jsou ukončené tradiční sedlovou střechou.

Dělnické domy firma stavěla ve vlastním nákladu a zaměstnancům je následně pouze za výhodnou cenu pronajímala. Podobný pronájem navíc nebyl samozřejmostí, zájemci museli projít přesně stanoveným procesem, který detailně monitoroval jejich rodinné zázemí, pověst, úspory i náboženské vyznání. Dům mohli navíc užívat pouze za předem jasně daných pravidel a podmínek, na něž pravidelně dohlíželi pracovníci ubytovacího oddělení. V případě opakovaného porušování pravidel či odchodu z firmy museli domek zase odevzdat. Obuvnický koncern tímto způsobem paternalisticky formoval způsob bydlení svých zaměstnanců a záměrně je směřoval k modernímu městskému průmyslovému životnímu stylu.

Vzhledem k obrovskému množství dělnických dvojdomků ve Zlíně je jejich současný stav různorodý. Původní fasády překryly novodobé cihelné pásky a originální typizované architektonické detaily dřevěných kastlových oken a vstupních dveří mnohdy s betonovou stříškou už ve většině případů zmizely. Vnitřní uspořádání a dispozice byly přizpůsobeny odlišnému dennímu režimu obyvatel domů, který již nadále neudává rytmus továrny ani pracovní a osobní nároky průmyslového zaměstnavatele.

Velká část dvojdomků byla rozšířena pomocí dodatečných přístaveb či verand, ze všech typů rodinných domů je totiž nejsnáze doplnitelný. Tím se však zásadně zmenšuje dřívější plocha zeleně zahrad, což společně s množstvím novodobých parkovacích stání potlačuje odpočinkový duch celého okrsku. V porovnání s jinými baťovskými koloniemi mimo Zlín, kde obytné zóny nepodléhají žádné památkové ochraně (např. Otrokovice), se ale domky ve zlínské městské památkové zóně stále nacházejí ve velmi dobře rozpoznatelném stavu, který uchovává jejich specifický charakter.

 

 

KE