Městský mobiliář
Zkraje 90. let začaly do českých měst vstupovat/pronikat zahraniční reklamní agentury s cílem získat prostor pro velkoplošnou reklamu výměnou za poskytnutí mobiliáře zastávek či kiosků. Útvar hlavního architekta v čele s Karlem Havlišem inicioval v roce 1992 veřejnou soutěž na řešení prvků mobiliáře pro město Zlín. Vypsanou soutěž následně organizoval Dopravní podnik Zlín ve spolupráci s Design centrem ČR v Brně. Cílem soutěže bylo získat návrh a následné zpracování výrobní dokumentace pro výrobu jednotlivých prvků mobiliáře, které by byly v „souladu s architekturou města“.
Úkolem dvoukolové soutěže bylo zpracovat zastávkový přístřešek včetně označení dopravních informací, laviček, odpadkového koše a prodejního automatu. Návrh bylo možné rozšířit o prodejní stánek, který by si zájemci mohli pronajímat. Dalším bodem bylo vytvoření informačního městského systému (např. směrovek, informačních nástěnek). Doplňkovými prvky byly stojany na kola a rovné nebo válcové plochy pro výlep reklamy. Celkově bylo odevzdáno 13 návrhů, finální výběr zaručovala odborná porota, v níž zasedali Karel Kobosil, ředitel Designcentra ČR, Pavel Škarka, pedagog na VŠUP v Praze, architekti Jiří Gebrian, Karel Havliš, Boris Hála, dalšími členy byli inženýři Vladimír Daťka, Ivan Matulík, Antonín Macháček a Libor Dvořáček.
Nejvíce ocenění získali studenti detašovaného ateliéru designu Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (3. místo Mario Paravan, 2. místo Bohuslav Stránský, odměněni byli také Ivo Pecháček a David Zezula). Vítězem soutěže a následně realizátorem mobiliáře se stala dvojice designérů David Karásek a Radek Hegmon. Ve svém návrhu využili doporučený stavebnicový systém a pracovali se dvěma základními typy stojek, které nesly konstrukci zastávky či stánku. Zastřešení tvořil systém subtilních čtvrtkruhů, které držela ocelová táhla. Jednotlivé prvky šlo kombinovat do větších či menších sestav, zadní stěna byla vyplněná bezpečnostním sklem. Tvarově výrazné stavby s přiznanou konstrukcí odkazovaly k dobově oblíbenému stylu high-tech vycházejícímu ze zahraničních vzorů. Díky využití transparentních materiálů vyhovoval mobiliář podmínce nekonkurovat svým výrazem okolní architektuře.
K dopracování návrhu pro výrobní dokumentaci došlo po skončení soutěže. Designéři se stali členy pracovní skupiny pro městský parter (dalšími členy a výtvarně organizačními garanty byli zástupci útvaru hlavního architekta: Karel Havliš, Jana Koldová, technické řešení zaštiťoval odbor dopravy: V. Sandtnerová, I. Matulík). Výtvarné návrhy a další studie se hradily z rozpočtu města prostřednictvím odboru územního rozvoje a architektury. Vedle zastávek byl mobiliář rozšířen o výlepové plochy, označníky, odpadkové koše nebo lavičky. K první realizaci prototypů zastávek došlo už v průběhu roku 1994 u zámeckého parku. Díky nim se vyřešily technické a výtvarné nedostatky. Do konce roku následovala zastávka Družstevní na Jižních Svazích a zastávka Kúty.
Výsledná podoba mobiliáře byla oproti prvním návrhům zjednodušena tak, aby systém nabízel co nejuniverzálnější možnosti variací. Nosné ocelové sloupy (typ A nebo B) nesly zavěšené střechy z komůrkového lexanu, základních geometrických tvarů – kruh, čtverec, trojúhelník. Nejmenší typ zakrýval plochu 2,45 × 2,45 metrů, řazením vedle sebe vznikaly zastávky různých rozměrů podle potřeb lokality. Součástí byly také paravány z ocelových stojek, které vyplňovalo bezpečnostní sklo nebo výlepová plocha.
V roce 1995 založili David Karásek s Radkem Hegmonem společnost Cité (následně přejmenovanou na mmcité), která navrhovala a brzy také realizovala a dodávala mobiliář. Od svého vzniku získal komplexně pojatý systém řadu ocenění (například cena Dobrý design 94). Postupně se firma rozrostla a své sídlo našla v nedalekých Bílovicích, kde vyrostl v prostoru bývalého JZD nový areál složený z administrativních a výrobních objektů podle návrhu architekta Kamila Mrvy a Luďka Del Maschia.
Porevoluční Zlín se může chlubit jen malým množstvím významných staveb. Do popředí zájmu se naopak dostal díky aktivitám Útvaru hlavního architekta pod vedením architekta Karla Havliše, který prosadil programové řešení a realizaci jednotného mobiliáře. Souběžně s ním začala vznikat také první vizuální identita města, již připravili designéři Petr Babák a Tomáš Machek. Výsledkem byl ojedinělý grafický manuál, který se využívá dodnes.
Firma mmcité se postupně rozrostla a stala se jedním z největších dodavatelů městského mobiliáře v ČR, své pobočky má také v zahraničí. Od roku 2021 působí autoři prvního zlínského mobiliáře pod dvěma značkami. David Karásek stojí v čele společnosti mmcité a primárně se i nadále věnuje městskému mobiliáři. Značka egoé Radka Hegmona zahrnuje více poboček zaměřených na vybavení veřejného i soukromého venkovního prostoru včetně dopravních staveb a protihlukových stěn.
Původní zastávky a prvky městského mobiliáře se ve Zlíně i nadále využívají, bohužel jsou už často v nepříliš dobrém technickém stavu. V budoucnu se snad podaří alespoň část přístřešků rekonstruovat tak, aby i nadále připomínaly důležitou etapu vývoje městského mobiliářeve veřejném prostoru Zlína. Podobně jedinečný dobový artefakt dnes slouží například zastávka-čekárna pouliční dráhy v Brně na ulici Údolní, která vznikla v roce 1928 podle návrhu architekta Oskara Poříska.
LŠ
