Dům peněžnictví (dnes Česká spořitelna)

Od začátku devadesátých let vstupovaly do městského prostoru nové bankovní ústavy. Jejich umístění bylo zpočátku často spíše provizorní, jen pozvolna se k těmto účelům adaptovaly partery či prostory městských domů a hotelů. 

 

V roce 1993 fungovaly ve Zlíně pobočky jedenácti peněžních ústavů (Komerční banka, Investiční banka, Agrobanka, Banka Bohemia, Pragobanka, Spořitelna, Evrobanka, Obchodní banka, Poštovní banka, Ekoagrobanka, Creditanstalt a Moraviabanka). Snaha o vybudování nové budovy banky se objevila již v roce 1992, kdy proběhla architektonická soutěž na výstavbu Investiční banky na rozhraní ulic Soudní a Bartošova, žádný z návrhů se však nezrealizoval. 

 

Největší budovou, do níž byly bankovní služby umístěny, se stal tzv. Dům peněžnictví na ulici Zarámí. Domy peněžnictví jako specifická typologie se v Československu stavěly již od sedmdesátých let (např. v Mostě, 1973), ale udržely se až do let devadesátých (např. v Šumperku, 1994). Ten zlínský byl dokončen v roce 1993, jeho projekt se však datuje do roku 1988. 

 

Autorem je architekt Jiří Jílek (1961), absolvent brněnské Fakulty architektury VUT, pracující v druhé polovině osmdesátých let ve Stavoprojektu. V době dokončení Domu peněžnictví však již působil ve vlastní architektonické kanceláři Ateliér 91. Jedním ze spoluautorů je také architekt Pavel Hanulík.

 

Budova v ostrém úhlu, které svírají ulice Zarámí a Vodní, byla projektována jako Dům služeb pro československá výrobní družstva (ČSVD). Hlavním investorem se stalo výrobní družstvo (VD) Fotografia, které se mělo starat také o provoz a být správcem objektu, jehož náklady již v přípravné části vystoupaly na 82 miliónů korun. Součástí objektu měl být také půlkruhový kongresový sál s kapacitou 232 míst. VD Fotografia měla podle plánů obsadit celé čtvrté patro. 

 

Na financování novostavby se podílelo dalších čtrnáct investorů. Nové zázemí zde měly najít například VD Fryšták, RaJ Zlín, SD Jednota, Sigma Olomouc, VD Integra Zlín, VDI Obzor Zlín, VD Druopta Praha, nakladatelství Práce, Dílo Praha anebo Česká státní spořitelna. Právě ta se stala po roce 1990 hlavním investorem, z původních 45 % získala většinu, z dalších čtrnácti organizací se nakonec na výstavbě podílel už jen finanční úřad.

 

Zahájení stavby spadá do konce roku 1988 a během dalších tří let zůstalo toto místo největším staveništěm ve městě. Zastavěná plocha činí cca 2 800 m², součet ploch v budově je pak 13 900 m². Velkorysý a ve své době smělý objekt byl projektován jako atypický, s konstrukčním systémem zvedaných sloupů s předpjatými hlavicemi.

 

Nárožní budova má šest nadzemních a dvě podzemní podlaží. Nepravidelný půdorys vychází z přibližně trojúhelníkového tvaru parcely, která na jedné hraně bezprostředně sousedí s výškovými budovami Pozemních staveb, směrem ke křížení ulic Vodní a Zarámí je nároží zaobleno. Jednotlivá patra kaskádovitě klesají k tomuto nároží, díky tomu mohou zaměstnanci využívat venkovní terasy. 

 

Pravidelný rastr čtvercových a obdélníkových oken doplňují ve skosených rozích členěná nárožní prosklení. Směrem do ulice Zarámí jsou na fasádě použity bílé obklady, které od ulice Vodní diagonálně přechází v červený keramický obklad, parter a přízemní část jsou obloženy bílým kamenem. Okna s hnědým ditheromovým sklem doplňují dekorativní kovová zábradlí. 

 

V přízemní části u monumentálně koncipovaného schodiště směřujícího k hlavnímu vchodu je k hlavní budově přimknuta ještě jednopodlažní přístavba zakončená malou věží s kovovou korouhví s označením roku vzniku. V této přidružené části mělo podle původního návrhu operovat VD Druopta Praha, později zde fungovala malá galerie.

 

Do prvního a druhého podzemního podlaží byly kromě skladů a technických místností umístěny také velkokapacitní garáže a trezory. V dalších podlažích našla sídlo Česká spořitelna a menší provozy, finanční úřad využil páté podlaží. Šesté sloužilo převážně jako restaurace s venkovní terasou. V poslední etáži se nacházely tři ateliéry. Vertikální komunikace zahrnují systém schodišť a pěti výtahů. V zaoblené nárožní části je prostor prolomen atrii osvětlovanými střešním světlíkem. Pro interiér byl vytvořen atypický mobiliář z exkluzivních materiálů (kámen, nerezové detaily apod.).

 

Ani v devadesátých letech se všechny prostory nevyužívaly pro finanční služby. Zázemí zde našly také třeba butiky, autosalon, menší obchody, restaurace a již zmíněná galerie. Majitelem objektu je Česká spořitelna, která i v současnosti provádí řadu změn. Byl vyměněn původní interiér a nábytkové kusy, na rekonstrukci čeká zejména fasáda s již nestabilními červenými obklady. Severní průčelí je obehnáno sítí, která zachycuje odpadávající části obkladů. Volné prostory ČS i nadále pronajímá.

 

Vzhled Domu peněžnictví odráží řadu postmoderních zahraničních vzorů, v původním návrhu je například fasáda členěna pravidelnými světlými a tmavými pásy obkladu (podobně jako je využíval švýcarský architekt Mario Botta), zřejmá je také znalost realizací Hanse Holleina. Historička architektury Jana Pavlová ve své knize Chrámy peněz uvozuje kapitolu o tomto domě nadpisem Botta a la Meier feat. Hollein.

 

 

LŠ