en

Kolektivní dům

Datace
Kód Z15
Adresa Osvoboditelů 3778, Zlín
MHD MHD: Školní (TROL 1, 2, 3, 4, 5, 8, 9, 11, 12, 13; BUS 31, 32, 33, 35, 36, 38, 53, 90)
GPS 49.2231044N, 17.6684508E
Památková ochrana Kolektivní dům je nemovitou památkou s číslem rejstříku ÚSKP 15974/7-1895

 

Kolektivní bydlení ve vícepatrových domech je formát, který měl v meziválečném Zlíně v prostředí podniku Baťa specifické místo. Firma sice pro své ženaté zaměstnance preferovala rodinné domy v obytných čtvrtích, pro nejmladší svobodné pracovníky však soustředěně budovala hromadné internáty a svobodárny s doplňujícími službami. V prvních letech po skončení druhé světové války procházel Zlín podobně jako celé Československo zásadní změnou politických, hospodářských a společenských poměrů, která se promítla i do architektury, urbanismu a organizace stavebnictví. Znárodněný koncern potřeboval rychle rozšířit válkou ochromený a poničený bytový fond. Nový urbanistický plán města vypracovaný skupinou architektů vedenou Jiřím Voženílkem vyhradil pro obytné stavby východní část města podél dnešní tř. Tomáše Bati. V letech 1946–1950 se zde s vidinou úspory stavební plochy postupně objevily vícepodlažní domy kombinující funkcionalistickou estetiku s vlivy skandinávské architektury – tříetážové obytné domy od Vladimíra Karfíka, věžové domy Miroslava Drofy a zejména Drofovy apartementové chodbové domy, které už v roce 1947 nabízely obytnou funkci i komunitní služby typu školka, prádelna, restaurace a jídelna.

 

Podle historika architektury Huberta Guzika se tento klíčový obrat v přístupu k firemnímu bydlení odehrál již během protektorátních let na úrovni vrcholného managementu podniku v čele s Hugem Vavrečkou. Ten ve svých nepublikovaných poznámkách ke studii Problémy průmyslového města reflektoval dobovou debatu o podpoře soudržnosti pracovních kolektivů pomocí ubytování v sevřenějších obytných typech. Jako prvek stabilizace rodinných i pracovních vazeb v neklidných poválečných časech měl zafungovat koncept kolektivního bydlení. Tentokrát byl určený pro rodiny s oběma zaměstnanými rodiči, kterým kromě komfortního ubytování zajistil na jednom místě také přístup k řadě služeb jako byly školka, jesle, jídelna a klubovny. Architekt Jiří Voženílek ve službách firmy působil již od roku 1937, v poválečném období získal silnou pozici jako nový vedoucí návrhového oddělení podniku a byl tou správnou osobou, která dokázala přetavit ideu kolektivního bydlení do reality. Spolu s Jiřím Štursou a Karlem Janů tvořil od roku 1932 Pokrokovou architektonickou skupinu (PAS), jež byla pevně srostlá s prostředím levicové avantgardy reprezentované Karlem Teigem. Voženílek se tehdy aktivně angažoval v architektonických kruzích, v nichž se problematika ubytování kolektivního charakteru inspirovaná nejen sovětskými vzory intenzivně teoreticky řešila. V roce 1947 připravil Jiří Voženílek návrh kolektivního domu ve Zlíně, který společně s kolektivním domem v Litvínově pro Stalinovy chemické závody od autorů Evžena Linharta a Václava Hilského představuje jediné dva plně realizované příklady této typologie na našem území.

 

Kolektivní dům byl umístěnvložen na východní okraj školní čtvrti tak, aby byl v docházkové vzdálenosti do centra města i do továrny. Dvanáctipodlažní výškový objekt spolu s přiléhajícím jednopodlažním křídlem školky a jeslí zaplnil velkou část zahrady bývalé vily ředitele podniku Jana Antonína Bati, kde od roku 1951 sídlil Československý rozhlas. Architektonická forma kolektivního domu citelně odkazuje k meziválečné vizualitě firemních budov použitím na fasádě přiznaného železobetonového skeletu (o odlišném rozponu), cihelných vyzdívek a pásů oken oddělených sloupky jdoucích po celé délce domu. Na západním průčelí podtrhl architekt vertikalitu objektu pomocí pásu schodišťových oken lemovaných po stranách luxfery. Lehkost a hravost dodávají šachovnicově rozmístěné perforované betonové prefabrikáty balkonů, které na fasádách vytvářejí působivé diagonální linky. Kompaktní hmotu objektu odlehčují i otevřené pobytové terasy na střeše zakončené pergolami. Odpočinkové terasy navzájem odděloval prostor skořepinově zastřešené tělocvičny se sociálním zázemím a šatnami. Hlavní velkoryse prosklený vstup do objektu se nacházel na východní straně, byl uvozen výraznou zalomenou železobetonovou markýzou a ústil do společného vestibulu obloženého travertinem. V přízemí byla situována společná jídelna pro obyvatele objektu, klubovny s přednáškovými sály a hygienické zázemí. Částečně zapuštěný suterén budovy, kde byly umístěné kuchyň a přípravna jídla, spalovna a sklepy, tvořil zároveň přístup i k přiléhajícímu pavilonu školky, jeslí a družiny. Dispozičně byl kolektivní dům uspořádán jako trojtrakt, s byty obrácenými na východ nebo na západ. Bytový fond kolektivního domu tvořily dvoupokojové a třípokojové byty s minimálními, uměle osvětlenými a odvětrávanými kuchyňskými kouty v prostorách vstupní chodby bytu. Byty byly zařízeny pomocí vestavěného nábytku, architekt také zamýšlel, aby se dala průběžně měnit velikost pokojů pomocí montovatelných, v případě potřeby posuvných dřevěných příček. Komplex kolektivního domu obyvatelům domu zajistil moderní vybavení v podobě dopravního i nákladního výtahu a shozů na odpad ústících do spalovny v suterénu.

 

Kolektivní dům byl dokončen v roce 1951, kdy už Jiří Voženílek odešel do Prahy na pozici ředitele Stavoprojektu. Po uvedení objektu do provozu se ukázalo, že část sdílených prostor a služeb není obyvateli využívána. Původní jídelna se proměnila nejdříve ve veřejně přístupnou restauraci, jež byla po léta zdrojem konfliktů, později vysokoškolskou menzu. V současnosti funguje jako kulturní prostor a výstavní sál Alternativa. Kolektivní dům byl v roce 1958 zapsán do seznamu Nemovitých kulturních památek, jeho architektonická hodnota je proto uchována relativně v kompaktním stavu, i když během let prošel úpravami (výměny vstupních dveří a oken, přestavba tělocvičny na další byty). Dodnes reprezentuje jednu z nejdůležitějších poválečných staveb v Československu zemi a tvoří zajímavou místní paralelu k realizacím kolektivního bydlení v západní Evropě ( Le Corbusierovy obytné jednotky v Marseille/Berlíně nebo příklady švédského kolektivního bydlení).

 

KE