Kolektivní dům

Kolektivní bydlení ve vícepatrových domech je formát, který měl v meziválečném Zlíně v prostředí podniku Baťa specifické místo. Firma sice pro své ženaté zaměstnance preferovala rodinné domy v obytných čtvrtích, pro nejmladší svobodné pracovníky však soustředěně budovala hromadné internáty a svobodárny s doplňkovými službami.

V prvních letech po skončení druhé světové války procházel Zlín, podobně jako celé Československo, zásadní změnou politických, hospodářských a společenských poměrů, která se promítla i do architektury, urbanismu a organizace stavebnictví. Znárodněný koncern potřeboval rychle rozšířit válkou ochromený a poničený bytový fond.

V letech 1946–1950 se ve východní části města s vidinou úspory stavební plochy postupně objevila řada vícepodlažních domů – tříetážové obytné domy od Vladimíra Karfíka, věžové domy Miroslava Drofy a zejména Drofovy apartementové chodbové domy, které už v roce 1947 nabízely obytnou funkci i komunitní služby typu školka, prádelna, restaurace a jídelna.

Podle historika architektury Huberta Guzika se tento klíčový obrat v přístupu k firemnímu bydlení odehrál již během protektorátních let na úrovni vrcholného managementu podniku v čele s Hugem Vavrečkou. Ten ve svých nepublikovaných poznámkách ke studii Problémy průmyslového města reflektoval dobovou debatu o podpoře soudržnosti pracovních kolektivů pomocí ubytování v sevřenějších obytných typech. Jako prvek stabilizace rodinných i pracovních vazeb v neklidných poválečných časech měl zafungovat koncept kolektivního bydlení. Tentokrát byl určený pro rodiny s oběma zaměstnanými rodiči, kterým kromě komfortního ubytování zajistil na jednom místě také přístup k řadě služeb, jako byly školka, jesle, jídelna a klubovny.

Architekt Jiří Voženílek ve službách firmy působil již od roku 1937. V poválečném období získal silnou pozici jako nový vedoucí návrhového oddělení podniku a byl tou správnou osobou, která dokázala přetavit ideu kolektivního bydlení do reality. Spolu s Jiřím Štursou a Karlem Janů tvořil od roku 1932 Pokrokovou architektonickou skupinu (PAS), jež byla pevně srostlá s prostředím levicové avantgardy reprezentované Karlem Teigem. Voženílek se tehdy aktivně angažoval v architektonických kruzích, v nichž se problematika ubytování kolektivního charakteru inspirovaná nejen sovětskými vzory intenzivně teoreticky řešila.

V roce 1947 připravil Jiří Voženílek návrh kolektivního domu ve Zlíně, který představuje společně s kolektivním domem v Litvínově pro Stalinovy chemické závody od autorů Evžena Linharta a Václava Hilského jediné dva plně realizované příklady této typologie na našem území.

Kolektivní dům stojí na východním okraji školní čtvrti v docházkové vzdálenosti od středu města i od továrny. Dvanáctipodlažní objekt je orientovaný východozápadně a vytváří jasnou pohledovou dominantu celé centrální historické části Zlína a výškový protipól nedalekého kostela sv. Filipa a Jakuba. Spolu s přiléhajícím jednopodlažním křídlem školky a jeslí zaplnil velkou část zahrady patřící k vile bývalého ředitele podniku Jana Antonína Bati (ve vile od roku 1951 sídlil Československý rozhlas).

V letech 1948–1950 vznikla podle návrhu Jiřího Voženílka a Miroslava Drofy v odlišné zóně města nedaleko čtvrti Díly experimentální obytná buňka, na níž se měly nejdříve prověřit a vyzkoušet plánované stavební technologie, dispozice i vnitřní vybavení kolektivního domu. Architektonická forma kolektivního domu citelně odkazuje k meziválečné vizualitě firemních budov použitím na fasádě přiznaného železobetonového skeletu (o odlišném rozponu – 7,35 m), cihelných vyzdívek a pásů oken oddělených sloupky jdoucích po celé délce domu.

Na západním průčelí podtrhl architekt vertikalitu objektu pásem schodišťových oken, která po stranách lemují luxfery. Lehkost a hravost dodávají šachovnicově rozmístěné perforované betonové prefabrikáty balkonů, které na fasádách vytvářejí působivé diagonální linky. Kompaktní hmotu objektu odlehčují i otevřené pobytové terasy na střeše zakončené pergolami. Odpočinkové terasy navzájem odděloval prostor skořepinově zastřešené tělocvičny se sociálním zázemím a šatnami.

Hlavní, velkoryse prosklený, vstup do objektu se nacházel na východní straně, byl uvozen výraznou zalomenou železobetonovou markýzou a ústil do společného vestibulu obloženého travertinem. V přízemí byla situována společná jídelna pro obyvatele objektu, klubovny s přednáškovými sály a hygienické zázemí. Do částečně zapuštěného suterénu byla umístěna kuchyň a přípravna jídla, spalovna a sklepy. Suterén tvořil zároveň přístup i k přiléhajícímu pavilonu školky, jeslí a družiny.

Dispozičně byl kolektivní dům uspořádán jako trojtrakt s byty obrácenými na východ nebo na západ. Bytový fond kolektivního domu tvořily dvoupokojové a třípokojové byty s minimálními, uměle osvětlenými a odvětrávanými kuchyňskými kouty v prostorách vstupní chodby bytu.

Byty byly zařízeny vestavěným nábytkem. Architekt také myslel na variabilitu, velikost pokojů se dala průběžně měnit pomocí montovatelných, posuvných dřevěných příček. Komplex kolektivního domu obyvatelům zajistil moderní vybavení v podobě dopravního i nákladního výtahu a shozů na odpad ústících do spalovny v suterénu.

Kolektivní dům byl dokončen v roce 1951, kdy už Jiří Voženílek odešel do Prahy na pozici ředitele Stavoprojektu. Po uvedení objektu do provozu se ukázalo, že část sdílených prostor a služeb obyvatelé nevyužívají. Původní jídelna se tak proměnila nejdříve ve veřejně přístupnou restauraci, jež byla po léta zdrojem konfliktů, později ve vysokoškolskou menzu. V současnosti funguje jako kulturní prostor a výstavní sál Alternativa.

Kolektivní dům byl v roce 1958 zapsán na seznam nemovitých kulturních památek, jeho architektonická hodnota je proto uchována relativně v kompaktním stavu, i když během let prošel úpravami (výměny vstupních dveří a oken, přestavba tělocvičny na další byty). Na chodbách jsou dosud osazené keramické reliéfy sloužící jako orientační prvky pro pohyb mezi patry.

Dodnes reprezentuje jednu z nejdůležitějších poválečných staveb v Československu a tvoří paralelu k realizacím kolektivního bydlení v západní Evropě (Le Corbusierovy obytné jednotky v Marseille, Berlíně nebo příklady švédského kolektivního bydlení).

KE