Velkokapacitní obytný dům Gottwaldov 210 b.j.

V roce 1967 byla vyhlášena veřejná architektonická soutěž na podobu centrální oblasti města. Předsedou poroty byl profesor Bohuslav Fuchs, který se urbanistickou strukturou středu Zlína sám zabýval ve 30. letech. Soutěže se zúčastnilo celkem 9 autorských kolektivů, první cena udělena nebyla, druhou získal tým brněnského architekta Jiřího Gřegorčíka. Jeho studie byla zpracována včetně dopravního řešení pravobřežní komunikace a nových budov na náměstí Práce i na náměstí Míru. K těmto realizacím však nedošlo, protože obě náměstí měla být rozpracována podrobněji v dalším projektu. Jako první se tedy dostávají na řadu prostory v okolí ulic Vodní, Revoluční (dnes tř. Tomáše Bati), Murzínova (dnes Dlouhá), Kvítkova a Lorencova. Na zamýšlené projekty měly být do konce roku 1968 vypracované podrobnější studie. Právě v okrajových částech centra se proto začíná v 70. letech intenzivně stavět. Tehdy se realizoval i velkokapacitní obytný dům s 210 bytovými jednotkami na Vodní ulici – na místě, kde se dříve nacházelo přibližně dvacet rodinných domů se zahradami, které byly postupně asanovány.

K projektovému úkolu na zastavění ulice Vodní jsou známy základní údaje formulované jednak výsledky soutěže, jednak útvarem hlavního architekta, který vedl Adolf Zikmund. Podle zadání mělo jít o individuální objekt, jehož architektonické řešení mělo vést vzhledem ke své poloze k „svébytné a neopakované architektuře“, výška byla odhadována na 8 etáží, kapacita objektu 210 bytových jednotek. Dům s malými byty, jak byl nazýván, měl sloužit starším párům nebo bezdětným manželům. Výsledná podoba návrhu pochází od architekta Jana Palackého ze Stavoprojektu Gottwaldov. Tento absolvent pražské UMPRUM začal pracovat v již znárodněném podniku Baťa u architekta Vladimíra Kubečky, patří k silné skupině architektů, kteří do Zlína přijeli až po válce a začínají působit v již zestátněných projekčních kancelářích.

Realizace začala o několik let později v roce 1971. Velkokapacitní dům o velikosti 15,2 x 109,1 metrů má rovnou střechu a je orientován severo-jižně. Budova má výrazné horizontální členění, které je tvořeno parapetními pásy z keramického hnědočerveného obkladu, meziokenní prostor vyplňuje šedobílá břízolitová fasáda. Keramický pásek pokrývá také boční strany objektu. Vertikální linku domu dodávají prolamované lodžie. Na střeše je umístěna železobetonová rámová konstrukce. Architekt Palacký věnoval pozornost také materiálovému řešení parteru, který je obložen bloky z vračanského vápence. Ze severní strany je parter lemován stříškou, která vede po celé délce stavby, zde jsou dnes rozloženyy menší obchodní prostory nebo kanceláře. Parter na jižní straně je zapuštěn tak, že svou hloubkou vytváří zastřešení ke vchodům do bytových sekcí. Po délce celého domu se pneá velkorysé podloubí, které bezprostředně sousedí s parkem ve vnitrobloku. Obyvatelům domu byl zajištěn kontakt se zelení jen pár minut od centra města. 

Dům má sedm obytných pater a je rozdělen do deseti sekcí, podle zadání tak splňuje objem 210 bytových jednotek ve složení sedm 1+1 a čtrnáct 2+1 na patro. V každé sekci se na severním okraji nachází dvojramenné schodiště s mezipodestou a malý výtah, v jedné sekci jsou potom koncentrovány tři byty na patro. Nosná konstrukce je provedena z rámů o modulu 360 cm s cihelnou vyzdívkou včetně příček. V suterénu byly přístupné sklepní a prací boxy, mandlovna se sušárnou a nutné technické místnosti. Plánováno bylo také podzemní parkování, z finančních důvodů na něj však nedošlo. Ze stejných důvodů byla také změněna původně plánovaná velkorysejší dispozice bytů, která počítala s dvojicí symetricky řešených bytů v každé sekci. Každá jednotka měla mít větší předsíň s komorou, samostatnou kuchyň, na níž navazoval jídelní kout a výstup na lodžii.

V roce 1998 bylo na střechu vestavěno dalších osmnáct bytových jednotek. Původní transparentní rámová konstrukce byla kompletně zaplněna a charakter budovy byl narušen. Mimo tyto změny a výměnu oken zůstal dům v poměrně zachovalém stavu i co se týká materiálového řešení fasády a parteru. Deskový dům architekta Jana Palackého patří v rozšířeném centru města k architektonicky nejzdařilejším velkokapacitním stavbám, které byly navržené ještě na konci šedesátých let. Jejich realizace v průběhu sedmdesátých let dodržela i přes finanční problémy původní koncepci a také dobré urbanistické řešení, které vycházelo z výsledků architektonické soutěže.

 

 

LŠ