Obytný dům Stalinova třída (komplex Družba)

Věžové a Morýsovy domy tvoří dominanty východní části města, která byla po válce zastavěna podle nového urbanistického plánu skupiny architektů včele s Jiřím Voženílkem. Mezi domy tzv. nového typu mělo být vloženo také centrum veřejných budov. První plány na vyplnění prostoru pochází už z roku 1947, kdy studii zpracoval architekt Eduard Staša. Na základě užší soutěže byl až na konci 50. let zvolen projekt Arnošta Kubečky, absolventa brněnské VUT, který působil ve Stavoprojektu Gottwaldov. Do volného prostoru byl v roce 1961 umístěn desetipodlažní deskový dům. Přiléhající kulturní centrum sestávající se ze společenského sálu, kina a budovy restaurace bylo následně dokončeno mezi lety 1965-1967.

První verze obytného domu měla navazovat na podobu okolních objektů. V roce 1959 však vláda pověřila pět krajů vypracováním „experimentálních projektů“, kde by se při stavbě využilo „nových lehkých hmot a nejprogresivnějších metod“. V Gottwaldově se jednalo o panelový dům G59, desetipodlažní dům „Drofa“ a obytný dům Arnošta Kubečky. Architekti společně s konstrukčním týmem z Výzkumného ústavu při Sdružení národních podniků ve stavebnictví měli experimentální stavbou ověřit, že výškové domy lze realizovat „panelově“, že je možné zkonstruovat jeřáb, který by panely zvedal až do výše desátého podlaží a zároveň zkusit vyrábět panely přímo na stavbě. Panely vznikaly ve spolupráci s technology z nedaleké panelárny v Malenovicích, kteří využili nový technologický postup „rychlopaření“, jeřáb byl sestrojen z ocelových trubek a panelárna byla situována do suterénu rozestavěného domu. Umístění přímo na stavbu mělo snížit náklady na dopravu, panelárnu pak mělo být možné převézt a znovu použít na novém stanovišti. Za jeden den mělo být připraveno ve dvojsměnném provozu (po 13 lidech) dvacet čtyři panelů. Jedna etáž s osmi byty měla být smontována za týden.  

Obytný dům má deset podlaží a je orientován (na rozdíl od sousedících Morýsových domů) severo-jižně. Fasádu strukturuje pravidelný rastr velkorysých oken, které doplňují šachovnicově umístěné subtilní balkony. Konstrukční systém obytných podlaží je čitelný na fasádě, kde pilíře nosných stěn vystupují až nad poslední ustoupené patro. Zde jsou namísto bytů vloženy ateliéry pro výtvarníky s vyšší světlou výškou, na rozdíl od bytů mají cihelnou vyzdívku a železobetonový strop. Pilíře s překlady lemují terasy ateliérů a pohledově odlehčují ustoupené podlaží.

Konstrukce suterénu i přízemí je monolitická, do parteru byly umístěny dva obchody – drogérie se samoobsluhou. Obytná patra jsou z příčných montovaných panelů, díky nimž má dům tři dispozičně odlišné byty. Celkem se v domě nachází 64 bytových jednotek – 16 třípokojových, 32 dvoupokojových a 16 jednopokojových. Dům je rozdělen do dvou symetrických sekcí, do nichž se vchází dvěma vchody ze severní strany, dvojramenné schodiště propojující jednotlivá patra doplňuje výtah. Experimentální dům Arnošta Kubečky, který bydlel v jednom z bytů, zůstal jediným příkladem svého druhu a ve výstavbě se dále nepokračovalo. V roce 1996 proběhla kompletní rekonstrukce fasády, obvodový plášť byl nahrazen tvárnicemi YTONG, došlo k výměně zábradlí, balkóny mají nové oplechování. Původně viditelné panelové spáry jsou zakryty, změněna byla také barevnost fasády. Nepříliš udržované jsou obchodní jednotky v parteru, které stále fungují a čekají na rekonstrukci. Na rozdíl od společenské části areálu Družba dům stále slouží původnímu účelu a připomíná experimentální výstavbu gottwaldovských architektů. Na rozdíl od pozdější masové výstavby panelových sídlišť nese dům jasné architektonické kvality, které vychází z inovativního konstrukčního systému, jež se propisuje do fasády. Dům i komplex doplnil urbanistický koncept zástavby východní části města a zdařile narušil materiálovou jednotu danou Morýsovými a Věžovými domy.