T13/52 (20 bytových jednotek – Gottwaldov)

Architektura socialistického realismu se do Gottwaldova dostává převážně prostřednictvím menších obytných budov. Výjimku v oblasti veřejných staveb tvoří například budova polikliniky od Miroslava Drofy nebo dopravní podnik od Zdeňka Plesníka. Jedním z příkladů architektury tzv. sorely je i dům na rohu ulice Lorencova a Stalinova (dnešní třída Tomáše Bati), který mezi lety 1954–1955 vyprojektoval architekt Jindřich Merganc z bratislavského Spojprojektu (Státní projektový ústav spojů). 

Budova stojí na frekventovaném místě uprostřed města v bezprostřední blízkosti funkcionalisticky řešených budov, jako jsou elektrické domy pro městské úředníky, které v roce 1939 navrhl Miroslav Lorenc. K sousedním domům patří také několik staveb od Viktora Jandáska nebo dům pro Vladimíra Machalíka, navržený brněnským architektem a stavitelem E. O. Černockým. V průběhu 50. let se na ulici Stalinova začínají objevovat domy, které vycházejí z dobově uplatňovaného socialistického realismu. To je případ i dekorativně řešené budovy, která je v plánech označena počtem bytů a městem, kde byla vyprojektována – 20 bytových jednotek – Gottwaldov.  

Čtyřpodlažní nárožní dům realizovaný na základě podkladů z typizačních sborníků byl postaven na dvou parcelách v mírně svažitém terénu podle typu T13. Kvůli přizpůsobení budovy stanovišti se jedná o atypickou verzi. Typ T13 patří do druhé etapy výstavby sídlišť – fáze socialistického realismu, která podle Rostislava Šváchy, který se periodizací sídlišť zabýval v knihách Paneláci 1 a 2, spadala do první poloviny 50. let, kdy se domy kromě betonových panelů často stavěly ještě z klasických cihel. 

Exponovaná pozice domu vyvolala v přípravné dokumentaci diskusi o podobě fasády mezi výrobním výborem Stavoprojektu a představiteli Spojprojektu. V původních návrzích je budova opatřena výraznými dekorativními reliéfy, které měly být vezděny na fasádu mezi jednotlivá okna. Gottwaldovští zástupci považují „plastiku mezi jednotlivými okny s ohledem na okolní fasády za nežádoucí“. Výsledkem je kompromisní řešení – sokl budovy je v nároží opatřen bosáží z umělého kamene s geometrickou římsou, která lemuje první podlaží zakončené v nárožní části arkýřem. Na ostatních částech domu byly využity dva odstíny břízolitových omítek. Čtvrté podlaží ze strany do ulice Lorencova ustupuje a je zakončeno ozdobnou římsou. Okna jsou opatřena nadokenní římsou, propojujícím prvkem je obdélníkový rám okolo oken ohraničující první až třetí podlaží. Celkový náklad na výstavbu domu byl 1 662 480 Kčs.

Budova je podsklepena, obsahuje celkem 16 dvoupokojových bytů (2+1) a 4 byty jednopokojové (1+1). Do suterénu byly umístěny společné místnosti pro výměníky dálkového topení, prádelna s kočárkárnou a jednopokojový byt. V interiéru je položena vlysová podlaha, v kuchyni potom xylolitová dlažba se zvukovou izolací, v koupelně a komorách se objevila kameninová dlažba. V každém bytě byla smaltovaná vana a umyvadlo se sprchou. Než byl dům vybaven centrálním topením, využívala se lokální železná kamna „CLUB“.

V současnosti je vnější podoba 20bytového domu zachována a fasáda zůstala nezateplena. Budova i dnes dobře reprezentuje poválečnou výstavbu v duchu socialistického realismu, která se s oblibou obracela k ornamentálnímu dekoru a historickému tvarosloví. Dochovaná komunikace mezi projekčními ústavy o podobě fasády naznačuje, že i tento státem prosazovaný směr mohl být v konkrétních případech využit spíš střídmě a s respektem ke svému okolí.

 

 

LŠ