Lacinova továrna

Vedle firmy Baťa, která svůj tovární areál postupně budovala na pozemcích v blízkosti železničního nádraží, si ve Zlíně nechávali postavit výrobní budovy také další místní podnikatelé a majitelé továren. Podobné průmyslové objekty se nacházely například v okolí ulice Kvítková, ale také v nově se rozvíjejících částech města. Příkladem je továrna pro výrobce dámské obuvi Bohumila Lacinu, která dodnes stojí na rohu ulice 2. května (dříve nazývané Zálešenská) a Padělky I (v roce 1936 ještě nepojmenované). Jedná se o jednu ze dvou továrních budov, které v roce 1936 navrhl Miroslav Lorenc, druhou je Jirouskova továrna na Lešetíně.

Nárožní, částečně podsklepená dvoupatrová budova s plochou střechou má půdorys ve tvaru písmene U. Skelet stavby tvoří nosná železobetonová konstrukce. Díky využití režných cihel a bílých železobetonových sloupů může na první pohled připomenout produkci Stavebního oddělení firmy Baťa. Od její standardizované výrobní budovy se však Lacinova továrna liší změnou rozponu mezi sloupy z 6,15 na 5 metrů a také počtem polí, z nichž je postavena. Pole mezi sloupy vyplňují okenní otvory, které doplňují omítané podezdívky. Z plánové dokumentace vyplývá, že továrna měla být ze strany k hlavní ulici osazena velkým neonem se jménem Lacinovy továrny.

V továrně mělo pracovat 120 osob, z nichž polovinu představovaly ženy. Komunikace mezi jednotlivými etážemi byla řešena prostřednictvím dvojramenného schodiště umístěného ve střední části objektu. Ke schodišti byly také připojeny šatny v přízemí a toalety v každém patře. 

V přízemí byla situována expedice a sekací a spodková dílna, sklad hotového zboží a kartonáž. V západním křídle garáž pro dvě auta a sklad chemikálií. Východní část byla v posledním modulu snížena pouze na přízemní a byla zde zasazena místnost pro vrátného a hlavní vchod. V horních patrech fungovaly šicí dílny, modelárna, sklad a písárna. Brzy po dokončení v roce 1937 byla továrna dostavována, nejdříve v roce 1941 a následně byla o pět let později upravena vrátnice.

Ještě v roce 1939 nechal Bohumil Lacina naproti továrně postavit činžovní dům, který pronajímal převážně svým zaměstnancům. Autorem návrhu je baťovský architekt Antonín Vítek pracující zde na samostatné zakázce mimo Stavební oddělení. 

Po válce byla továrna zkonfiskována a v roce 1950 byla její budova adaptována na domov průmyslové mládeže, v roce 1957 přejmenovaný na kolektivní dům Emila Zátopka, spravovaný národním podnikem Rudý říjen. Bývalé dílny sloužily jako pokoje, ze západního křídla se stala jídelna se společenskou místností. V 70. letech sloužila budova jako sídlo podnikového ředitelství Barum.

Dnes se budova využívá ke komerčním pronájmům a čeká na kompletní rekonstrukci. Původní vzhled je narušen členěním oken a doplněním vyzdívek, ale také množstvím vizuálního smogu, vnitroblok byl zateplen a omítnut. Původní podoba je do velké míry nerozpoznatelná, industriální charakter stavby je však ještě čitelný.

 

 

LŠ