Hasičský dům („Dům bezpečnosti“)

Hasičský sbor ve Zlíně vznikl roku 1884. S rozvojem firmy Baťa brzy fungovaly ve městě dva sbory – jeden přímo v továrním areálu, druhý sbor dobrovolných hasičů sídlil až do roku 1922 na staré radnici, později byl přesunut do budovy bývalého soudu. Ani toto místo však prostorově nestačilo, a proto v roce 1939 zažádala městská rada o povolení ke stavbě nového hasičského domu v ulici Hřbitovní (dnes Divadelní). 

Jejím autorem byl architekt Miroslav Lorenc, který koncem 30. let připravil pro město několik projektů. Sousední budova kláštera „Marianum“ byla dokončena v roce 1938. V roce 1939 navrhl například elektrické domy pro úředníky, činžovní domy na Sokolské a také budovu nového Hasičského domu nazývaného Dům bezpečnosti. Jedná se o jednu z jeho posledních realizací před zatčením v roce 1941.

Stavba třípatrové budovy byla rozdělena do dvou etap. V první fázi, probíhající mezi lety 1939 a 1940, byl postaven dům o zastavěné ploše 16 × 18 metrů. Hlavní průčelí tvoří pravidelný rastr trojdílných oken, která na okraji budovy doplňuje výrazný vertikální prvek v podobě luxferového pásu oken prosvětlujících dvouramenné schodiště. Do přízemí byla umístěna garáž s dílnou, skladiště a samaritská místnost pro ošetřovatele. 

Točité schodiště v garáži propojovalo místnosti s prvním podlažím, kde se nacházel sklad zbroje s šatnami, přednášková síň a dva pokoje s kuchyní a příslušenstvím. Druhé patro sloužilo veřejným akcím, kromě dvou společenských místností zde byl situován společenský a přednáškový sál o rozměrech 12 × 12 metrů.

V druhé fázi, mezi roky 1940 a 1941, byla provedena přístavba o rozměrech 12 × 18 metrů, která výškově navazovala na východní část hasičského domu, stejně řešené bylo i použití obdélníkových oken na fasádě. Do přistavěné části byl vsazen hlavní vchod vedoucí do vestibulu se schodištěm. Největší prostor v přízemí zabíraly garáže, umývárna pro auta a dílna. Kromě dvoupokojového bytu s kuchyní a příslušenstvím byly nové místnosti přistavěné budovy vyhrazené pro úřadovny a kanceláře. Vedle hasičů a samaritské služby našli v Domě bezpečnosti zázemí také představitelé civilní protiletecké ochrany. Nový objekt byl moderně zařízen signálním poplachovým zařízením a fungovala zde stálá hasičská služba.

Stejně jako budova kláštera – zaměřující se na poskytování služeb sirotkům a přestárlým ženám – měl i nový hasičský dům plnit sociální a společenskou funkci ve středu města. Náplně obou budov se doplňovaly a měly sloužit veřejným/městským zájmům.

V roce 1957 byla vyhlášena celostátní architektonická soutěž na budovu krajského divadla. Vítězi se stali architekti Karel Řepa a Miroslav Řepa, kteří přizvali ke spolupráci Františka Rozhoně. Výstavba probíhala mezi lety 1958–1960 a součástí projektu se kvůli snížení nákladů stal objekt požární zbrojnice. Došlo k jeho prodloužení na více než dvojnásobek původního rozměru na západní straně a propojení obou budov krčkem. Fasáda byla upravena tak, aby vizuálně navazovala na podobu divadla.

Bývalý Dům bezpečnosti se plně adaptoval novým potřebám Divadla pracujících. Plány z prosince roku 1959 ukazují, že prostor Domu bezpečnosti byl přestavěn na novou ředitelnu, místnost pro sekretářku, kanceláře a několik menších bytových jednotek. V přistavěné části se nacházely dílny. Původní architektonický záměr se proměnil, přesto se tato změna realizovala citlivě vůči okolí i původní budově. Architekti divadla dodávají detaily, jako je například stříška nad vchodem s balkony na západní straně nebo zaoblené zastřešení propojující původní a dostavěnou budovu. Nový objekt zachovává výšku hasičského domu, zůstala také velikost oken a jejich rozmístění v pravidelném rastru na fasádě, kde je také luxferové schodiště. V této podobě je dům zachován dodnes a slouží stále jako provozní místnosti Městského divadla ve Zlíně.