en

Ulice Štefánikova

Datace
Stezka Uličník
Kód Z13
Adresa Štefánikova, Zlín
MHD MHD: Slovenská (TROL 1, 3, 8, 9, 11, 12, 13; BUS 90) Příční (TROL 1, 8, 9, 11, 12; BUS 90) Obeciny (TROL 1, 11, 12; BUS 31, 90)
GPS 49.2246228N, 17.6789039E
Literatura
  • Vojtěch Křeček, Vladimír Štroblík, Ulice a náměstí v Gottwaldově-Zlíně, Gottwaldovsko od minulosti k současnosti: sborník Okresního archivu v Gottwaldově, 1986, s. 37-87
  • Zdeněk Pokluda, Zmizelá Morava: Zlín, Praha 2008
  • Josef Polišenský, Ekonomická a sociální struktura Zlína na přelomu XVI. a XVII. století, Gottwaldovsko od minulosti k současnosti: sborník Okresního archivu v Gottwaldově, 1979, s. 105-129
  • Josef Polišenský, Zlín na přelomu 17. a 18. století, Gottwaldovsko od minulosti k současnosti: sborník Okresního archivu v Gottwaldově, 1982, s. 123-133
Ulice Štefánikova začíná u křižovatky třídy Tomáše Bati s ulicí Březnickou pod náměstím Práce. Směrem k východnímu okraji města vytváří souběžnou komunikaci k třídě Tomáše Bati. Končí křižovatkou s ulicí K Jaroslavicím na rozhraní čtvrtí Obeciny a Boněcko v místech, kde před sloučením hraničil historický katastr Zlína s obcí Příluky.
Nejstarším zárodkem ulice byla záhumenní cesta za zahradami a stodolami domků na někdejší Potrubné ulici (dnes třída Tomáše Bati), spojující ulici Nadkostelí (dnes Osvoboditelů) s velkostatkovým dvorem na jihozápadním okraji města. Takto ji zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1829. Lesní úřad postavený roku 1904 nedaleko panského dvora (budova zbourána 1964) představuje ještě solitérní objekt, stejně jako Orlovna z roku 1920 umístěná za kostelem sv. Filipa a Jakuba. Roku 1924 nalezneme první zmínku o neformálním používání názvu Cesta nad orlovnou, v letech 1925–1931 se neoficiálně hovoří o silnici U Orlovny.
Formování Štefánikovy ulice je úzce spjato s rozšiřováním Zlína počátkem 30. let 20. století, kdy se začíná s výstavbou baťovských domků ve čtvrti Díly a plánuje se silniční propojení této východní části města s jeho středem. Roku 1931 je zbourán někdejší panský dvůr, pokračuje výstavba dalších školních budov za Masarykovými pokusnými školami (F. L. Gahura, 1928, zbourány 1988) a začíná se budovat přehrada na Kudlovském potoce, po jejíž hrázi má pokračovat budoucí Štefánikova ulice od východu k centru města. Roku 1931 schvaluje rada města pro ulici název Přehradní. Východní část silnice je postavena v letech 1932–1933.
Propojení na západ bránily domy Filomény Vajové a knihaře Františka Siegla v ulici Nadkostelí (dnes Osvoboditelů). K propojení přes hráz přehrady mohlo dojít až po jejich zbourání roku 1933. Náhradou získali jejich majitelé parcely v nově vytyčené uliční čáře mezi dnešními ulicemi Osvoboditelů a Školní, kde dosud stála pouze Orlovna. V tomto prostoru postupně vznikl kompaktní blok domů kombinujících obchodní, kancelářské a obytné funkce. Moderní městský výraz většinou třípodlažních domů s hladkou světlou fasádou definoval Miroslav Lorenc, který je z velké části navrhoval. Protější část Štefánikovy plnila funkci školní čtvrti vybavené kromě budov sloužících k výuce také velkým hřištěm a koupalištěm. Od května 1933 dostala ulice název Štefánikova.
Ve druhé polovině 30. let postupuje zastavování ulice ze dvou směrů. Pro západní část je typická výstavba soukromých rodinných domů postupující od Kudlovské přehrady přes křižovatky s ulicemi Hluboká a Díly I. Tuto nebaťovskou část zakončuje výrazná dominanta evangelického kostela postaveného na křížení Štefánikovy a Slovenské (V. Karfík, 1937). Od východu se postupně rozrůstají po obou stranách Štefánikovy baťovské domky ve čtvrti Zadní Díly (dnes Díly a Lesní čtvrť). Významným prvkem v jinak silně zahuštěné bytové výstavbě je společenský dům v Dílech (V. Karfík, 1936, dnes Malá scéna) obklopený čtyřmi vícepatrovými svobodárnami.
V průběhu druhé světové války ulice dvakrát změnila název. Ačkoliv městské zastupitelstvo již roku 1940 rozhodlo o přejmenování na ulici Dr. Fritze Todta, podle tehdejšího ministra zbrojení ve třetí říši, až do roku 1942 se používal neutrální název Horní nebo Horní třída (nalezneme na tišteném orientačním plánu města). Od roku 1942 do konce války se užívalo pojmenování Dr. Fritze Todta. V červnu 1945 schválil zlínský místní národní výbor návrat k názvu Štefánikova. 
V letech 1946–1949 se realizovala první etapa výstavby čtvrti Julia Fučíka (V. Karfík, V. Kubečka, dnes Obeciny), jejíž část dnes ohraničuje nejvýchodnější konec Štefánikovy ulice. Před výstavbou těchto bytových domů končila Štefánikova na dnešní křižovatce s ulicí Díly VI. O jejím významu v organismu města svědčí přejmenování na Leninovu třídu roku 1951. Poslední změna názvu nastala počátkem roku 1990, kdy se ulici navrátilo jméno Štefánikova.
Dnes ulice stále představuje variantní spojení východní části města, které odlehčuje dopravě na třídě Tomáše Bati. Funkčně je rozdělena na dvě části. Kratší úsek v samotném centru Zlína od náměstí Práce po křižovatku s ulicí Osvoboditelů slouží jako hlavní jednosměrný tah od západu k východu. Tomu odpovídá vysoká frekvence automobilové dopravy. Severní frontu ulice lemuje nově upravený park Komenského (V. Babka, P. Mudřík, 2014). Některé domy se dochovaly v původní podobě ze 30. let, mnohé prošly nejrůznějšími adaptacemi, včetně výrazné úpravy nejstarší budovy, kterou je Orlovna (2007). Jižní fronta Štefánikovy nadále plní funkci školní čtvrti, byť se zásadně proměnila struktura institucí (dnes dominuje Univerzita Tomáše Bati) a roku 2017 areál doplnil soubor staveb Fakulty humanitních studií UTB převyšující stávající uliční čáru (E. Jiřičná, 2017). Pohledově výraznou pozici si zachovává kolektivní dům (J. Voženílek, 1951) uzavírající školní čtvrť z východu. Křižovatku s ulicí Osvoboditelů doplňují veřejné budovy vysokoškolských kolejí a kláštera (M. Lorenc, 1937–1938) na severní straně, jižní frontu tvoří výškové domy Kooperativy (J. Záhořák, 1999) a Centroprojektu (Z. Plesník, K. Krčmář, I. Přikryl, O. Šlesinger, 1968). Za přehradou se ulice proměňuje v klidnější silnici propojující rozsáhlé čtvrti obytných a rodinných domů s centrem města.
Zlín nepatří k městům, kde by se v rámci urbanizace záměrně pracovalo s vytvářením pohledově atraktivních silničních os. Přesto se na Štefánikově ulici od evangelického kostela směrem na západ otevírá jedinečný výhled směrem k budově 21 (V. Karfík, 1937–1938). A naopak z veřejně přístupné terasy této budovy je Štefánikova ulice dominantní pohledovou osou směrem k východu s nezaměnitelnou siluetou kolektivního domu a méně nápadnou, ale přesto v panoramatu čitelnou věží evangelického kostela.
 
 
DV