Náměstí Míru

Náměstí Míru je centrem Zlína, veřejným prostorem, který zrcadlí jeho dějiny v dlouhodobém horizontu, bez akcentu na konkrétní období vzestupu či úpadku, je místem, kde se dnes připomínají všechny důležité etapy rozvoje města a zároveň „místem paměti“ lokálních i celostátních dějin. Náměstí nese své jméno od roku 1951. V letech 1925–1940 a 1945–1951 se jmenovalo Masarykovo náměstí a v době Protektorátu Hauptplatz / Hlavní náměstí.

Náměstí, vytyčené pravděpodobně lokátorem jako obdélníkový prostor s ulicemi z něho symetricky

vybíhajícími, bylo od středověku hlavním prostranstvím města Zlína, které bylo poddanským městem lokálního významu. Tak jako v drtivé většině středoevropských měst stála i ve Zlíně na náměstí radnice (připomíná se roku 1569, přebudována nebo nově vystavěna byla kolem roku 1586, kdy dostala renesanční podobu; v roce 1760 se opravovala a rozšiřovala) a kašna (její dnešní podoba je z roku 1993). Radnice převyšovala okolní přízemní a jednopatrové domy.

Kostel se nacházel několik desítek metrů od náměstí, při hlavní dálkové komunikaci procházející městem v severojižním směru od vrchu Hradiště (Hradská ulice) k přechodu přes řeku Dřevnici (Dlouhá). Ke kostelu a sousedící škole a hřbitovu, které patřily k základním objektům předmoderního města, vybíhala z náměstí jihovýchodním směrem do svahu ulice Školní, zvaná též Kostelní.

Západně od náměstí se nacházel zámek a rozsáhlý areál jeho zahrad a hospodářských budov. Podél zdi zámeckého parku vedla ulice Kovářská, která spojovala náměstí s jedním ze dvou zlínských předměstí – Trávníkem (Grygovem) v oblasti dnešních nádraží. Severní okraj města charakterizovala blízkost řeky Dřevnice. Z náměstí vybíhala směrem sem úzká ulice zvaná Mlýnská (dnes nahrazena pouze průchodem, který je ovšem na jiném místě, než kudy vedla původní ulice) vedoucí k dolnímu mlýnu. Významnou obchodní ulicí byla ulice Hlavní, spojující náměstí s ulicí Dlouhou procházející po východním okraji města.

Na období, kdy Zlín patřil pánům z Rothalu, upomínají na náměstí dvě barokní sochy: svatý Donát a svatý Florián (František Ondřej Hirnle), které zde stojí pravděpodobně od poloviny 18. století.

V poslední třetině 19. století či nejpozději v prvním desetiletí století 20. prošla středoevropská města etapou tzv. modernizace, kdy byla vybudována infrastruktura, moderní komunikace a v důsledku rozvoje samosprávy i spolkového a společenského života postaveny zásadní veřejné budovy. Díky nim získala města nový charakter. Ve Zlíně, tehdy výrazně provinčním městě, proběhla modernizace až v závěru tohoto období.

Jejím stavebním symbolem se stala mj. budova obecné a měšťanské školy. Tu postavil na dnešním jihozápadním nároží náměstí – na okraji dnešního parku Komenského – v letech 1896–1897 uherskohradišťský stavitel Dominik Frey. Od roku 1934 některé její místnosti využívala knihovna a od roku 1935 se stala sídlem různých úřadů a jednotlivé místnosti se pronajímaly např. církvím a spolkům, v průběhu 60. let budovu postupně využívala především knihovna, po rekonstrukci (2014) se stala centrem amatérských kulturních aktivit ve Zlíně. Od roku 1925 se ulička vedoucí k ní označovala jako Školní.

V roce 1921 vyhořela budova radnice. Stavba nového objektu, realizovaná v letech 1922–1924

podle projektu Františka L. Gahury, předznamenává novou etapu zlínských dějin charakterizovanou zásadní proměnou v uvažování o městě jako celku, jeho urbanismu i architektuře. Ve druhé polovině 20. let a ve 30. letech zažil Zlín nebývalý kvalitativní i kvantitativní stavební boom, byl jedním velkým staveništěm a zároveň „laboratoří“ nových technologií. Ohniskem každodenního městského života se stalo náměstí Práce, přesto se „starému náměstí“ život zcela nevyhýbal.

Budova radnice symbolizuje zásadní charakteristiku všeobecného rozvoje města v této době, typickou pro tzv. Průmyslová či tovární města – Tomáš Baťa, majitel největšího průmyslového podniku ve městě, se v roce 1923 stal starostou města, které od té doby přetvářel podle potřeb svého podniku (v roce 1932 ho vystřídal Baťově továrně loajální Dominik Čipera).

Od roku 1932 byl postupně asanován blok domů mezi náměstím a ulicí Potrubní (byla tudy vedena z Kudlovského potoka voda do kašny na náměstí). Ta byla tvořena přízemními domky maloměstského charakteru v rukou místních řemeslníků a obchodníků. Její úlohu v uliční síti města přepsala nová západovýchodní tepna – třída Tomáše Bati. Novou image města, jehož nové ulice, náměstí a budovy se vyznačovaly mimo jiné dosud nevídaným měřítkem a estetikou, hlásala hesla na slepých fasádách ještě stojících domů: „Budujeme Velký Zlín. Bouráme minulé století. Provádíme Regulační plán.“ Z celé fronty zůstal po roce 1947 stát pouze dům č. p. 186, zvaný Janáčkův.

Náměstí dostalo nepravidelný tvar, ztratilo svoji kompaktnost a intimitu a jeho uspořádání je dodnes nejednoznačné. Místo na jihovýchodním nároží nově rozšířeného náměstí zaujal velkorysý, patrový nájemní Trantírkův dům s obchodními prostory v přízemí (1940); jižní fronta vyrostla a zahrnovala mj. nárožní dům s kavárnou Archa. Proměnit se mělo také nároží náměstí a ulice Kovářské (od 1925 Bartošovy), která byla od roku 1897 hlavní komunikací vedoucí k vlakovému nádraží, o jehož přestavbě a přesunu blíže k centru města se ve 30. a první polovině 40. let intenzivně uvažovalo. Místo na nároží ale zaujala až po roce 1977 budova pošty a telekomunikací.

Zatímco stavební zásahy druhé poloviny 20. století se omezily – s výjimkou uvedené budovy – na minimum, charakter významné části východní fronty náměstí v prvním desetiletí 21. století přepsal rozsáhlý objekt nákupní galerie Zlaté jablko (2008) procházející celým blokem domů až do Dlouhé ulice.

Mezitím se „staré zlínské náměstí“ stalo dějištěm pádu komunistického režimu a proměny Gottwaldova zpět ve Zlín. Na budově radnice události roku 1989 připomíná bronzová plaketa Otmara Olivy Památník obětem totality z roku 2005.

 

 

ECH