Památník Tomáše Bati

Prosklený kvádr stojící na vrcholku svažitého parkového terénu ohraničeného po stranách internáty hromadného ubytování a doplněný dvojicí Studijních ústavů je bezpochyby jednou z nejvýznamnějších meziválečných realizací ve Zlíně. A to nejen kvůli preciznímu, inovativnímu a v prostředí přísně organizovaného průmyslového města neobvykle duchovnímu, emotivnímu a výtvarnému architektonickému řešení, ale i kvůli myšlenkovému a společenskému pozadí, v němž návrh Památníku Tomáše Bati vznikal. Stavba byla dokončena roku 1933 ve městě zaskočeném náhlou smrtí šéfa podniku a zároveň starosty během leteckého neštěstí v létě roku 1932 a otevřena při příležitosti jeho ročního výročí. Reprezentovala ideový pomník zakladatele firmy Tomáše Bati a jeho charakterových vlastností, které byly důležitým katalyzátorem rozkvětu nejen obuvnického průmyslu ve Zlíně. František Lýdie Gahura, dlouholetý Baťův spolupracovník a architekt, jenž do velké míry stál za urbanistickou podobou firemního města v zahradách, si vytkl za cíl zpřítomnit v architektuře památníku Baťovu velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus i prostotu.
Budovu, ve které byla umístěna i kopie letadla, v němž Tomáš Baťa zahynul, koncipoval jako vzdušnou třípodlažní transparentní halu. V podobě památníku Gahura naplno demonstroval variabilitu konstrukčního systému baťovské architektury vyrůstajícího z estetiky továrních budov. U veřejných staveb bylo možné uplatnit i větší odchylky od obvyklých cihelných vyzdívek železobetonového skeletu.Proto tato Gahurova „variace na stejné konstrukční téma“ cihly úplně eliminovala. Autor je považoval za příliš muzeální materiál, a tak přinesl moderní, kompletně prosklený obvodový plášť, neboť „více světla bude vždy spíše k užitku než ke škodě“1. Objekt památníku zároveň architekt komponuje výrazně vertikálně, když po celé výšce fasády pne předsazené kulaté sloupy konstrukce. Tento efekt ještě vizuálně podporuje pomocí dlouhých okenních pásů uchycených v jemných ocelových lištách. Jako školený sochař tak Gahura nakládá s hmotou památníku vysoce plasticky. Odlehčený prosvětlený interiér památníku zůstává téměř kompletně prázdný, prostoupený pravidelným rytmem nosných pilířů (6 × 3 modulová pole) a jednoramenným schodištěm do horních podlaží.
Památník zároveň fungoval jako výstavní expozice věnovaná osobnosti Tomáše Bati, historickým památkám na něj, jeho veřejnému působení a vystupování firmy v regionu i republice. Autorem modernistické instalace z roku 1934 byl levicový architekt a scénograf Zdeněk Rossmann, aktivní v kruzích brněnského Devětsilu.
Památník byl výrazně poškozen nejdříve vysklením pláště během bombardování Zlína v roce 1944 a zejména následnou poválečnou přestavbou objektu na Dům umění podle plánů architekta Eduarda Staši. Se změnou politického uspořádání ve státě byl Baťův pomník zbaven své dřívější funkce, kapitalistický podnikatel měl být v tehdejším Gottwaldově zapomenut. Zároveň byl proměněn jeho úsporný minimalistický výraz. K dříve lehkým průsvitným stěnám byly po stranách připojeny mohutné cihelné přístavky sloužící jako schodiště a kanceláře. Dříve souvislý propojený interiér byl rozčleněn na obvyklá podlaží, která sloužila jako koncertní sál a zázemí místního symfonického orchestru a výstavní prostory Oblastní galerie výtvarného umění Gottwaldov.
Podobným způsobem fungoval objekt po celou druhou polovinu 20. století, až s novým tisíciletím se dostala ke slovu diskuze, jak s ním naložit po přemístění Filharmonie i Krajské galerie do nových prostor. Jeho celková obnova připravovaná po více než desetiletí proběhla pod vedením architekta Petra Všetečky z brněnského ateliéru Transat architekti v letech 2016–2019. Byla provedena pečlivým, restaurátorským způsobem a přinesla vynikající výsledky reflektující současné památkářské i architektonické přístupy k obnovám moderních kulturních památek. Nánosy dodatečných, nepříliš kvalitních, historických vrstev byly kompletně odstraněny.
Krystalicky čistá kubická hmota objektu, se tak opět ukázala v plné síle. Materiálově se dům vrátil ke Gahurou preferovanému betonu, sklu a oceli. Autorova idea památníku jako zářící dominanty v nočním městě se znovu dostala ke slovu. Díky průhlednému vzorovanému sklu katedrálního typu byly obnoveny rozostřené průhledy na okolní zeleň, které spolu s měnícím se prostupujícím světlem dotvářejí až chrámovou atmosféru památníku. Rekonstrukce navíc navrátila domu jeho originální barevnost – modré vnitřní parapety schodiště tvoří spolu s bělostí podpěr a  červenými podlahami (v patrech odkrytými v původní podobě) motivy české trikolory. Do prostoru památníku bylo také znovu vsazeno jednoramenné schodiště, evokující z bočního pohledu písmeno Z jako Zlín, odstraněné při přestavbě na Dům umění. Objekt je od roku 2019 veřejně přístupný opět jako Památník Tomáše Bati a návštěvníkům zprostředkovává nejsilnější kvality zlínské baťovské architektury.

KE