en

Experimentálaní buňka Kolektivního domu

Datace 1948–1950
Kód Z5
Adresa třída Tomáše Bati 3756, Zlín
MHD MHD: Věžové domy 6 (BUS 31, 70)
GPS 49.2247692N, 17.6884664E
Kolektivní dům ve Zlíně vznikl v období, kdy se ve městě intenzivně pracovalo na nalezení vhodného stavebního typu i technologie pro moderní poválečné bydlení. Kromě vícepodlažních cihelných objektů rozložených podél dnešní tř. Tomáše Bati (apertementové a věžové domy od Miroslava Drofy, Karfíkovy třípodlažní domy na Obecinách) se již od válečných let experimentovalo s výstavbou domků z prefabrikovaných dílců. Tyto snahy o zprůmyslnění architektury vyústily v roce 1953 v první obytný dům z celostěnových panelů v republice, označovaný jako typ G40.
Kolektivní dům, dokončený podle návrhu architekta Jiřího Voženílka jen o dva roky dříve, v roce 1951, přinesl do diskuze koncept firemního bydlení se sdílenými službami jídelny, jeslí a školky, klubovními místnostmi či tělocvičnou. Výškový dům o dvanácti podlažích sice využíval tradičního baťovského železobetonového skeletu vyplněného cihelným zdivem, měl však mít odlišný rozpon 7,35 m a řadu dalších technologických a konstrukčních novinek. Proto měla být nejdříve provedena cvičná experimentální obytná buňka, která poslouží jako přesný zkušební vzor prověřující i vnitřní vybavení a následně přispěje k hladké a bezproblémové realizaci kolektivního domu.
Projekt experimentální buňky připravil na podzim roku 1948 Jiří Voženílek ve spolupráci s Miroslavem Drofou. Její zhotovení mělo být podle podmínek stavebního povolení součástí celkového počtu bytových jednotek v kolektivním domě, a proto nevyžadovalo zvláštní příděly materiálu. Přízemní objekt obdélného půdorysu o zastavěné ploše 94 m2 stojí na okraji čtvrti Díly, u dělnických rodinných domů na dohled od věžových domů. Dokončen byl na jaře roku 1950.
Vzorová obytná buňka o velikosti jednoho dvoupokojového bytu je, stejně jako celý kolektivní dům, utvářena pomocí nosné železobetonové kostry s cihelnými vyzdívkami. Skelet buňky stojící na betonových pasech vynáší železobetonové stropy, pro jeho realizaci bylo upraveno stávající bednění. Jižní fasádu charakterizuje mohutné prosklení pomocí pásů oken oddělených betonovými sloupky. Okna mají mezi sloupky velikost 1,05 m, což je základní míra modulového systému 7,35 × 7,35 m. Na jihu se nachází také balkón s typickým betonovým perforovaným zábradlím, zavěšený jen nízko nad zemí.
Vstup do domu s dvojramennými dřevěnými dveřmi a krátkým předsazeným schodištěm byl orientovaný na východ. Odtud se vcházelo do předsíně s navazující komorou s drobným větracím oknem a následně již do obytné buňky rozvržené identicky jako byty v kolektivním domě. Po stranách průchozí šatny s vestavěnou skříní byl umístěn uměle osvětlený úsporný kuchyňský kout a koupelna s vanou a toaletou.
Materiálové řešení podlahových krytin bylo rozmanité: zlinolit v šatně a kuchyni doplňovala šamotová dlažba koupelny, terazzo v předsíni a cementová stěrka v komoře. Ložnice a obývací pokoj s dřevěnými vlýskovými podlahami a hladkými vápennými omítkami skýtaly komfort výborného osvětlení pomocí pásů oken jdoucích po celé jižní délce. Obytné pokoje od sebe byly oddělené lehkými montovatelnými izolačními deskami, jež bylo dle plánů možno posouvat (uchytit do sloupků mezi okny), a měnit tak podle potřeby rozložení místností.
Buňka byla napojená na městskou síť kanalizace, vodovod a ústřední topení. Experimentální buňka kolektivního domu umožnila vyzkoušet v malém měřítku jedné obytné jednotky prostorové a dispoziční postupy i použité materiály, které se vzápětí objevily v plné šíři u výjimečně exponované stavby v centru města.  
V roce 1971 byla experimentální buňka rozšířena na východní straně o verandu, hlavní vstup byl přesunut do domu a proměnila se také dispozice. Původní miniaturní kuchyň, jejíž rozměry reagovaly na plánovanou dostupnost stravování ve společné jídelně v kolektivním domě, byla přemístěna do prostor dřívější předsíně. Z komory se stal další obytný pokoj a vstupní hala našla své místo v nové verandě. Současný stav objektu negativně poznamenala řada dodatečných úprav. Dřevěná okna v železných rámech byla nahrazena plastovými, jedno z oken jižní fasády zazděno, typický prefabrikovaný balkón byl v roce 2014 vybourán. Přesto je stále dobře rozpoznatelný specifický formát a konstrukce rodinného domu, který je ideově nedílně spojený s výjimečnou výškovou stavbou kolektivního domu na druhé straně města.
 
 
KE