Experimentální chodbový dům hotelového typu (Drofa)

Na okraji obytné čtvrti Zálešná vyrostl v první polovině 60. let unikátní výškový dům. Svou architektonickou formou zřetelně odkazuje k lokální stavební tradici a baťovské minulosti města, vzniká však již ve zcela jiných politických souvislostech jako součást celostátní experimentální výstavby.

Na návrhu desetipodlažního deskového domu, označovaného již v plánové dokumentaci podle svého autora jako typ „Drofa“, pracoval od roku 1959 architekt Miroslav Drofa působící tehdy v gottwaldovské projektové organizaci Centroprojekt. Drofa se od 30. let podílel na vývoji typologie standardizovaného firemního bydlení u Baťů. Po druhé světové válce vynikly jeho projekty věžových domů a apartementových Morýsových domů z let 1947–1950, které posunuly rodinný život ve městě směrem k víceetážovému nájemnímu ubytování s kolektivně využívanými službami typu školka, prádelna, jídelna či klubovny.

S odstupem dalšího desetiletí, poté co byly realizovány dva kolektivní domy v Litvínově a Gottwaldově, se oficiální orgány řídící obytnou výstavbu v Československu v čele s Ministerstvem výstavby i na základě odborných doporučení Výzkumného ústavu výstavby a architektury rozhodly věnovat větší prostor experimentálním formám bydlení. Ty měly vyzkoušet nové technologie a konstrukce, materiály, dispozice i bytové typy a následně je uplatnit v hromadném měřítku tak, aby se dosáhlo co nejekonomičtějšího a nejrychlejšího výsledku. Spolu s Drofovým hotelovým domem reprezentuje gottwaldovskou experimentální výstavbu také obytný dům Družba Arnošta Kubečky.

Domy hotelového typu se měly zaměřit na dočasné bydlení jednočlenných a dvoučlenných domácností, pro které nebylo nutné zřizovat rozsáhlé a nákladné zázemí rodinného života. Obytný komfort měla zvýšit odpočinková zařízení společná všem obyvatelům. Kromě Gottwaldova se na začátku 60. let objevily domy hotelového typu také v Českých Budějovicích, Praze nebo Olomouci. Drofův dům, dokončený v závěru roku 1963, nabízel pro bezdětné obyvatele a seniory byty o malé výměře a s minimálními kuchyňskými kouty v předsíni. Obyvatelům byl později k dispozici také nedaleký samostatný dvoupodlažní pavilon s obchodními a společenskými službami. Původní plány předpokládaly jeho propojení s domem chodbou.

Hotelový dům je situován mezi drobný Fryštácký potok (často nazývaný Januštice) a obytnou zónu s nízkou zástavbou dělnických dvojdomků. Několik z nich bylo během jeho realizace asanováno. Díky své velikosti tvoří přirozenou pohledovou dominantu celé oblasti. Společně s dalšími výškovými objekty z 60. let (výškové domy od architekta Adolfa Zikmunda na ulici Ševcovská nebo obytný dům na ulici Sokolská od Miloše Totuška) se významně projevil na panoramatu města.

Deset obytných podlaží je vynášeno pomocí železobetonového skeletu o modulu 6 × 6 m, jehož kulaté sloupy pnoucí se po celé výšce průčelí byly provedeny pomocí speciálního ocelového bednění. Jednotlivé moduly jsou vyplněny cihelnými vyzdívkami, betonovými parapety se zvlněnou strukturou a pásy oken v ocelových rámech.

Mohutnost a uzemněnost domu odlehčuje hravý rytmus dekorativně řešených parapetů (struskobeton v bílém a vínovém zbarvení), otevřená krytá terasa v posledním podlaží i dobře známé perforované betonové prefabrikáty terasy i lodžií na bočních fasádách. Hlavní vstup do domu orientovaný směrem k potoku akcentuje krátké schodiště a nenápadné betonové zastřešení. Východní fasádu půlí pás schodišťových oken po celé šířce modulu se středovou linií luxferů, které architekt použil už u Morýsových domů.

Architekt Drofa koncipoval hotelový dům jako trojtraktový. Obytné jednotky orientované na západ a východ jsou odděleny užší průchozí chodbou. Komunikační obsluhu domu zajišťují dva osobní výtahy pro šest osob v centru dispozice a dvojramenné schodiště přiléhající k východnímu průčelí. Většinu z celkového počtu 173 bytových jednotek tvoří jednopokojové byty s předsíní s drobným kuchyňským koutem, koupelnou s vanou a toaletou. Dále je zde 26 garsoniér o velikosti poloviny modulu naproti výtahům. V suterénu se nacházely prádelny, sušárny, sklepy, spalovna odpadu a v přízemí byt domovníka.

V průběhu příprav i samotné výstavby hotelového domu se pod tlakem na finanční úspornost intenzivně diskutovalo a měnilo rozložení obytných prostor, stejně tak materiálové řešení doznalo nežádoucích omezení (nedostupnost podlahových krytin zlinolitu, skleněných tvárnic, zrušení plánovaných dřevotřískových příček).

Dům je od roku 2000 zapsán na seznam nemovitých kulturních památek a je ve vlastnictví statutárního města Zlín, proto je jeho architektonická podoba dochovaná poměrně autenticky. I přes dílčí úpravy je v interiérech dodnes k nalezení řada originálních detailů, jako jsou dvojité lítací dřevěné dveře a terazzová podlaha v hale a na schodišti, vlýskové podlahy, vestavěné skříně i dveřní výplně v některých bytech či kovové mřížky kryjící radiátory na chodbách. Město plánuje celkovou rekonstrukci a zároveň opravit jednu obytnou jednotku jako vzorovou do co nejpůvodnějšího stavu.

 

 

KE