en

Vchod do továrny

Datace 1925–1993
Kód Z3
Adresa Gahurova 4467, Zlín
MHD MHD: náměstí Práce (TROL 2, 3, 4, 5, 6, 10, 11, 12, 13, 14, BUS 31, 38, 70)
GPS 49.2239711N, 17.6613117E
Literatura
  • Antonín Cekota, Baťa, Menschen und Werk , Zlín 1935

Počátky zlínského podnikání trojice sourozenců Baťových – Antonína, Anny a Tomáše – v roce 1894 jsou spojeny s domem jejich tety Rozálie Červinkové na Dlouhé ulici a následně s pronajatými prostory v domě č. p. 63 na zlínském náměstí. Po zavedení výroby séglové obuvi si sourozenci Baťovi nechali v roce 1900 vystavět obytný dům, kancelář a dílnu v těsném sousedství zlínského nádraží. Do 1. světové války byl rozrůstající se výrobní závod doplněn o trojpodlažní tovární budovu, která se na příští desetiletí stala centrem firemní výroby. Provoz v budově byl dále doplněn o nové dvoupatrové skladiště hotové obuvi a přízemní tkalcovnu; stávající úřední budova byla navýšena o nadstavbu. Formující se tovární areál, který tehdy zabíral území na ploše dnešní 16. a 15. budovy, vyžadoval již systematickou kontrolu přístupu na pracoviště. Z narativních pramenů o Tomáši Baťovi vyplývá, že práci v „bezpečnostní službě“ zajišťovali zasloužilí zestárlí dělníci. Mezi jejími zřízenci bychom našli i Huberta Klause, druhého manžela nevlastní sestry sourozenců Baťových Josefy, rozené Bartošové.
Zásadní změnu v podnikání přinesla 1. světová válka, kdy firma T. & A. Baťa získala exkluzivní pozici při zajišťování obuvi pro rakousko-uherskou armádu. Dosud nevelká tovární produkce soustředěná do několika málo budov se v krátkém časovém období rozprostřela na plochu několika hektarů. 

 

První vstup (vrátnice u vlakového nádraží)
 
O první stabilní vrátnici umístněné v přímém sousedství vlakového nádraží se kromě zažloutlé fotografie zachycující dva členy ostrahy před továrními vraty a jednoho za oknem malé dřevěné boudy dochovalo jen nemnoho autentických záznamů. Vedle vstupní kontroly a ostrahy objektů lze k jejím funkcím přičíst protipožární ochranu. S ohledem na dřívější horečnou výstavbu válečných budov založených na primitivních dřevěných konstrukcích, které podléhaly opakovaně drobným i velkým požárům, bylo fungování stabilní požární hlídky pro existenci závodu nepostradatelné. Z pramenů je rovněž zřejmé, že v době, kdy se baťovský management (Tomáš Baťa, Josef Blažek, Václav Rojt, František Klátil, Antonín Jambor a další) při zajištění dodávek obuvi pro armádu učil organizovat práci několika tisíc zaměstnanců, byly na vrátnici napojené také některé personálně-evidenční služby. Registratura s nezbytnými docházkovými hodinami byla společně s kartotékou, kde měl od 1. světové války každý pracovník svou zaměstnaneckou kartu, jedním ze základních pracovních nástrojů tehdejší personalistiky.

 

Druhý vstup (vrátnice u administrativní budovy č. 2)
 
Po překonání zhruba pětileté poválečné hospodářské krize následoval nový ekonomický, a s ním spojený stavební, rozmach. Tovární areál se rozrůstal jižním a západním směrem. Nová výstavba probíhala v souladu s dříve vypracovanými a plynule doplňovanými regulačními plány navrženými architektem F. L. Gahurou. Provizorní válečné dřevěné haly ustoupily novému standardizovanému konstrukčnímu systému továrních budov. S výstavbou nové tříetážové administrativní budovy (dnešní budova č. 2 – Dům kultury) v letech 1923–1924 byl spojen přesun hlavního vstupu do továrny. Součástí vstupní partie byla nová zděná vrátnice vystavěná mezi lety 1924–1925, ke které v roce 1925 v sousedství přibyla paralelní budova zdravotní ambulance. V případě budovy vrátnice šlo o dvouetážový zděný čtyřdomek, částečně podsklepený. Byl vystavěný z režného cihelného zdiva, konstrukce stropů a rovné střechy byla dřevěná, krytá lepenkou. Budova byla vybavená dvěma dřevěnými schodišti. V prvním patře byly byty určené pro vrátné. Podobnou konstrukci měla prostorově rozsáhlejší přízemní budova zdravotní ambulance.
Jelikož brána u nové administrativní budovy č. 2 sloužila od roku 1925 současně jako hlavní zaměstnanecký přístup do areálu, vchod pro obchodní partnery navštěvující administrativní budovu i vjezd pro nákladní automobily, její konstrukce musela bez průtahu obsloužit tisíce přicházejících zaměstnanců a zaměstnankyň a přitom bezpečně odfiltrovat zvané a především nezvané návštěvníky.
Řešení spočívalo ve dvojím oplocení vstupních prostor. Budova vrátnice byla obehnána masivním železným příčkovým plotem, který dále pokračoval směrem k administrativní budově, již z vnějšku rovněž obcházel. Železná brána umožňovala vrátným jednoduchou perlustrací odchytit každého návštěvníka, kterého dle potřeby doprovodili na požadované místo určení. Baťovští zaměstnanci a zaměstnankyně po projití zúženým průchodem brány u vrátnice zamířili ke druhému oplocení uzavírajícímu prostor mezi budovou ambulance a přístavkem administrativní budovy č. 2. V pravé polovině vnitřního plotu bylo několik krytých koridorů vybavených docházkovými hodinami. Levou polovinu vyplňovala dvoukřídlá vrata, která se otevírala automobilům odbaveným na vnější bráně.
Společně s funkčností vstupních prostor se se stejnou péčí řešilo i jejich estetické provedení. Vedle pečlivého provedení administrativní budovy, vrátnice  a ambulance byly součástí vstupní partie dlážděné chodníky, uválená štěrková silnice, parkoviště pro osobní automobily firemních manažerů, pásy zeleně kolem budov i řady listnatých stromů s pravidelně zastřiženými korunami. Nové řešení vstupu nenechalo nikoho na pochybách, že se jedná o nový reprezentativní prostor firmy Baťa.

 

Třetí vstup (hlavní brána u budovy č. 11)
 
Když se ani po výstavbě druhé pětietážové administrativní budovy č. 3 počátkem 30. let nedostávalo baťovské ředitelně prostorových kapacit pro zvládání obsluhy celosvětově působícího koncernu, bylo rozhodnuto o výstavbě nové reprezentativní šestnáctietážové administrativní budovy č. 21. V souvislosti se zahájením stavebních prací na „mrakodrapu“ byl přenesen hlavní vstup do areálu mezi budovu č. 11 a budovu ambulance. Jelikož hlavní brána měla navazovat na pěší chodníky z náměstí Práce a svými kapacitami zvládat denní nápor až sedmnácti tisíc zaměstnanců a zaměstnankyň, byla v roce 1936 z východní strany tovární budovy č. 11 odbourána dvě pole o celkové délce 12,30 m. Oproti standardním budovám se 13 poli tak byla tato budova o dvě pole kratší. Vyosení „jedenácté“ budovy v šachovnicovém uspořádání závodu bylo staršího data a nesouviselo se zřizováním hlavní brány; důvodem bylo původní trasování tehdy již zrušené železniční vlečky, která spojovala tovární areál s nedalekou cihelnou.
Z důvodů provedených změn v logistice obsluhy areálu, přesunu reprezentativních prostor blíže k 21. budově a v neposlední řadě i vlivem politických událostí došlo na přelomu 30. a 40. let ke změnám ve využívání prostoru kolem vrátnice. Původní hlavní brána u budovy č. 2 se nadále používala jako vjezd pro nákladní automobilovou dopravu, v místě dřívějšího vnitřního oplocení byla v roce 1940 vystavěna zastřešená vozová brána a vykládací rampa. Původní budova vrátnice byla v roce 1941 adaptována na německý celní úřad a ve sklepě byl zřízen protiletecký kryt a sklad. V budově zdravotní ambulance, kde dlouhodobě sídlilo rovněž ubytovací oddělení a četnictvo, působila od roku 1941 cestovní kancelář ČEDOK, čemuž předcházela drobnější stavební adaptace. Po válce byla do uvolněné přední části této budovy umístěna prodejna stranických novin KSČ. Po zřízení nové hlavní brány byla agenda vrátnice přenesena do budovy č. 11 adaptované z obuvnické výroby na administrativní účely; před nepřízní počasí chránil vrátné drobný prosklený přístavek přilepený k jejímu severovýchodnímu rohu.
Vstupní brána z roku 1936 se skládala z  lehkých kovových dvoukřídlých vrat sevřených z obou stran řadou úzkých koridorů ze svařovaných železných trubek a opatřených krátkou plechovou stříškou, kde se příchozí zaměstnanci registrovali na zavěšených docházkových hodinách. Po tomto výrazově jednoduchém řešení se sáhlo i proto, aby byl umocněn dojem při pohledu na tovární areál z výše umístěných partií náměstí Práce. Při nepřízni počasí se však toto řešení ukázalo jako nepraktické, takže po válce byla brána vybavená prostornější plechovou střechou. Reprezentativní řešení vzalo v pozdějších letech za své připojením zděných přístavků a posílením ploch nevzhledného masivního plechu.

 

Úprava třetího vstupu (nová hlavní brána Svitu)
 
Hlavní vstup do areálu, ze kterého v pravidelných intervalech proudily tisíce pracovníků a pracovnic, se stával stále výraznějším kolizním bodem na hlavním pozemním průtahu Zlínem vedeným severní stranou náměstí Práce. Oproti původní baťovské představě, která zamýšlela rozrůstající se dopravu umístit pod úroveň terénu, dostala při urbanistickém řešení v 70. letech přednost doprava. Pěší spojení s náměstím Práce bylo řešeno podchodem navazujícím na nově vybudovanou vstupní partii do podniku Svit. Dvoupodlažní vstupní bránu do areálu s vnitřním zázemím pro ostrahu projektu navrhl architekt Ladislav Pastrnek. Na robustní hmoty s předsazenými arkádami navázal v roce 1993 v místě bývalé baťovské vrátnice a na prostranství před zdravotní ambulancí postmoderní projekt obchodního střediska ABS od architekta Jiřího Gebriana, který výrazně pozměněnou podobu vstupní brány dokončil.

 

Další vstupy (vedlejší brány)
 
Vzhledem k umístění hlavní brány a rozsahu továrního areálu nebylo praktické, aby všichni zaměstnanci procházeli hlavním vstupem. Požadavek otevřít pobočné brány do areálu podpořila v poválečné době i delimitace tovární výroby mezi několik samostatných národních podniků, které pak v areálu disponovaly různě kompaktními celky budov. S ohledem na dopravní obslužnost a přidělené pracoviště využívali zaměstnanci vedle hlavního vstupu také zadní bránu u budovy č. 91 a prostřední bránu u budovy č. 51, obě přístupné z hlavní třídy, nebo bránu u budovy č. 16 napojenou na místní vlakové nádraží.
 
MM