en

Studijní ústavy

Datace 1935–1938
Kód Z1
Adresa náměstí T. G. Masaryka 2734, náměstí T. G. Masaryka 3218, Zlín
MHD MHD: Památník T. Bati (BUS 53)
GPS 49.2194586N, 17.6668906E
49.2187997N, 17.6647250E
Památková ochrana Studijní ústavy jsou nemovitou památkou s číslem rejstříku ÚSKP 11928/7-8773
Literatura
  • Ladislava Horňáková, František Lýdie Gahura. Projekty, realizace a sochařské dílo (kat. výstavy), Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně 2006
  • Antonín Grác, Zpráva o činnosti pedagogického oddělení Studijního ústavu ve Zlíně, Zlín 1938
  • Vít Jakubíček, Pokus o poválečnou rekonstrukci Školy umění v letech 1945–1949., Acta musealia Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně a Muzea regionu Valašska, Vsetín , s. 154-177
  • David Kolumber, Studijní ústav ve Zlíně, Sborník konference: Recenzovaný sborník příspěvků vědecké konference s mezinárodní účastí Sapere Aude 2014, Hradec Králové 2014, s. 302-307
  • Tomáš Mikuláštík, Kulturní aktivity ve Zlíně v druhé polovině třicátých let / Kulturaktivitäten in Zlín in der zweiten Hälfte 30-er Jahre, Zlínský funkcionalismus: Funktionalismus von Zlín, Zlín 1991, s. 62-66
  • Mečislav Kuraš, Vladimír Balthasar, František Kadlec, Studijní ústav ve Zlíně: (založen 1935), Zlín 1940

Prostor horní části budoucího prospektu byl již od 2. poloviny 20. let vnímán jako exkluzivní místo. Zlínský architekt František Lýdie Gahura, po němž prospekt nese jméno, do něj ve svém „futuristickém“ plánu Zlína budoucnosti z roku 1927 umístil budovu kina, které v soustředném kruhu osázel budovami internátů. Přestože se projekt plně nerealizoval, i následné odlišné uchopení místa ve 30. letech jeho exkluzivitu potvrdilo.
Volně stojící budovy tzv. technologického a studijního ústavu (později pojmenovaného I. studijní ústav) a II. studijního ústavu uzavíraly náměstí Průkopníků (dnešní náměstí T. G. Masaryka). Ve svažitém terénu prospektu budovy završily souběžné řady dívčích a chlapeckých internátů. Současně v horizontální rovině obě deskové stavby působivě sevřely budovu Památníku Tomáše Bati. K oběma stávajícím studijním ústavům měly být podle Gahurova nerealizovaného projektu přistaveny ještě dva výše umístěné paralelní objekty. Propojujícím článkem čtveřice studijních ústavů měla být krystalická budova Památníku, se kterým měly být budovy spojeny prosklenými chodbami.
Působivé architektonické pojetí horní části prospektu mělo neméně naléhavé ideologické těžiště. Svým umístěním tvořily studijně-paměťové instituce v horní části prospektu protipól racionálně technizovaného prostředí tovární výroby v jeho spodní části. Ve studijních ústavech, završujících „normalizační“ cíle svěřené školní čtvrti při budování nového průmyslového člověka, se naplňovaly soudobé představy o vědeckém způsobu řízení společnosti, v níž instituce formují ideálního a přitom normálního člena podnikového kolektivu.
Bezprostředním účelem studijních ústavů bylo poskytovat širší vzdělání zaměstnancům Baťova koncernu a obyvatelům města. Nejednalo se o běžná školská zařízení, svou koncepcí však ústavy navazovaly na existující zlínské vzdělávací instituce. Protože svou náročností měly postihnout segment baťovských zaměstnanců v celé jeho šíři, byly strukturovány do několika odborů, aby podchytily příchozí mladistvé zaměstnance se vzděláním na úrovni vyšších stupňů měšťanské školy, dospělé absolventy odborných škol i kvalifikované síly koncernu s technickým a obchodním vzděláním. Osvojení znalostí technických a komerčních oborů se realizovalo vesměs formou krátkodobých kurzů probíhajících vpodvečer po práci a o sobotách.
Studijní ústavy disponovaly učebnami, laboratořemi a speciálně upravenými výstavními sály. Vystavené exponáty byly zpřístupněny nejen k prohlížení, ale u vybraných předmětů bylo možné vyzkoušet si jejich funkčnost. Vedle uvedené náplně se obě budovy využívaly i pro další pedagogické účely. V budově I. studijního ústavu byly učebny určené pro Baťovu školu práce, ve II. studijním ústavu byly zase zřízeny učebny využívané Spolkovým reálným gymnáziem a v roce 1939 zde získala prostory také Škola umění. 
Budovy studijních ústavů s trojtraktovou dispozicí se střední chodbou a dvěma řadami učeben byly vystavěny ve standardním provedení víceetážových budov, kterých realizovalo vedení Baťova koncernu ve 30. letech hned několik. Principem těchto staveb byla nosná železobetonová rámová konstrukce, výplňové zdivo provedené na obvodu z dutých cihel a zevnitř budovy z termobetonu, velká dvojitá dřevěná okna pokrývající více než polovinu vnějšího pláště a plochá, lepenkou krytá střecha. Některá specifika, jako tvar a členění místností, pohodlná schodiště po obou stranách čela budov nebo červená barva cementového potěru podlah, souvisela s výstavní a edukační náplní obou institutů. V některých detailech se budovy lišily také navzájem. I. studijní ústav měl pět etáží a ve východní části byl na šesti polích podsklepen. Světlá výška suterénu činila 3 m, u ostatních etáží pak 4 m. II. studijní ústav byl čtyřetážový, ale vzhledem ke svažitosti stavební parcely měl na sedmi polích ve východní polovině pět etáží.
Náplň I. studijního ústavu byla dlouhodobě stabilní, největší změnou tak bylo nastěhování novinového archivu (výstřižkové služby) do uvolněné páté etáže v roce 1940. To platilo až do přechodu fronty v květnu 1945, kdy část budovy zachvátil požár od střely. Velká část exponátů i knihovních, filmových a fotografických sbírek byla nenávratně zničena. Po odstranění škod byly prostory adaptovány pro potřeby zlínského Okresního národního výboru a Berní správy. Po výstavbě nové administrativní budovy Jednotného národního výboru v roce 1952 byla do uvolněných prostor studijního ústavu nastěhována Střední průmyslová škola. V dalších letech pak budova hostila ještě několik středoškolských vzdělávacích institucí. V současnosti je již dlouholetým sídlem Gymnázia a Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky.
Oproti své sesterské budově měl II. studijní ústav výrazně proměnlivější charakter. Vedle své vzdělávací náplně hostil za války také finanční a celní úřad. V letech 1941–1942 proběhly ve II. studijním ústavu dílčí adaptace. Ve II. etáži byly vybudovány čtyři pokusné dílny: fotografická, stolařská, strojnická a tiskařská. Původní výstavní plochy ve 4. a 5. etáži pak byly přestavěny na provizorní ubytovací místnosti. Podstatnou změnu pro charakter ústavu přinesl rok 1951, kdy byla budova přidělena krajským složkám Sboru národní bezpečnosti. Dnes v budově sídlí územní odbor Policie České republiky. 
Obě budovy prošly v poválečném období několika rekonstrukcemi v interiéru i exteriéru, na jižní straně byly dostavěny přístavby, které narušují původní urbanistické řešení. Okolo II. studijního ústavu navíc vzniklo oplocené parkoviště, které znemožňuje plynulý přechod zelených ploch do volné krajiny. Došlo k zateplení fasády a také k nešetrné výměně původních oken za plastová, která narušila původní členění budovy. V roce 2020 byla na budově nainstalována pamětní deska připomínající činnost Školy umění.
 
 
MM