Školní areál Baťov

Kapacity školních tříd ve starých Otrokovicích nestíhaly v 1. polovině 30. let uspokojit zvýšenou poptávku danou rychlým přílivem obyvatel.. Tuto situaci pomohla dočasně vyřešit nová budova Masarykovy měšťanské školy od architekta Antonína Vítka z let 1932–⁠1933. Stála na pomezí historické části města a rozrůstající se tovární kolonie. Samostatná školní čtvrť podobně jako v domovském Zlíně proto měla tvořit důležitou součást expandujícího firemního města. Stavební parcela pro školský okrsek se nacházela severně od centrálního náměstí na Baťově. V souladu s principy funkčního zónování baťovských měst byla situována na okraji obytné čtvrti, v těsném sousedství rodinných domků, svobodáren a společenské části města. Za architektonickým návrhem školního areálu stál Vladimír Karfík, který pro Baťov ztvárnil většinu veřejných staveb budovaných z iniciativy obuvnického podniku.

Jako první se začala stavět třípatrová budova obecné školy na východním okraji parcely. Stavební typologie školních objektů byla v prostředí baťovského Zlína tou dobou velmi dobře rozvinutá. Otrokovické budovy přejaly její standardizovanou formu a byly provedeny s obrovskou rychlostí. Měšťanská škola byla zhotovena během několika měsíců v závěru roku 1935, kdy byla pro žáky pěti tříd otevřena. V roce 1937 byl školní areál rozšířen o budovu měšťanské školy o pěti podlažích, která zaplnila západní roh stavební plochy. Stavební typy se u Baťů používaly s drobnými odchylkami opakovaně – baťovská obecná škola se odráží v řešení Obecné školy Bartošova na Dílech otevřené v roce 1937, měšťanská škola je zase téměř k nerozeznání od té na Zálešné ve Zlíně, realizované v totožném období v roce 1937.

Obecná škola na Baťově je vynášena železobetonovým skeletem, který se propisuje i do podoby fasád s omítanými pásy mezi jednotlivými etážemi. Konstrukci vyplňuje tradiční cihelné zdivo a v každém poli je vždy trojice úzkých vysokých dvoudílných oken. Bočním fasádám dominuje souvislý pás oken osvětlující schodiště a střední chodbový trakt. Do budovy se procházelo lehce zasunutým proskleným vstupem orientovaným na východ. Kromě prostorných učeben, ředitelny či kabinetů disponovala budova i rozmanitými dílnami, velkou tělocvičnou, šatnami či promítací místností.

Druhá budova měšťanské školy s hlavním vstupem na západ tvořila až na počet pater téměř shodný protějšek obecné školy. Pouze jižní průčelí zůstalo na rozdíl od obecné školy hladké, bez dělících pásů vymezujících vyšší patra, střední okenní část tak vynikla ještě výrazněji. Severní průčelí již rytmizované bylo, zároveň ho prolamovaly drobné čtvercové okenní otvory vedoucí do hygienického zázemí. Dispozičně byla měšťanská škola opět řešena jako trojtrakt. Dvouramenné schodiště vedlo souběžně s osou ústřední chodby, která na opačné straně směřovala k odděleným sociálním zařízením. V přízemí s prostorným vestibulem žákům sloužily šatny, dílny pro práci se dřevem, kovem a pro modelování či stomatologická ordinace. Jednopokojový byt školníka byl přístupný dveřmi ve středním okenním pásu na jižní straně budovy. Druhé podlaží nabízelo mimo běžných učeben také prostory pro výuku dějepisu a zeměpisu, kreslírnu, ředitelnu a sborovnu, třetí patro zase speciální třídy pro fyziku, přírodopis i fotolaboratoř. Ve čtvrtém poschodí se navíc nacházel pokoj pro dívčí práce a rýsovna. Poslední etáž zajistila dětem čítárnu a jídelnu s kuchyní.

Obě nové školy byly vybaveny moderním nábytkem a výukovými pomůckami, vestavěnými skříněmi, rozhlasem i ústředním topením. Přiléhal k nim také školní stadion a zahrada se skleníkem a záhony, kde se měla odehrávat podstatná část školního dne. Vzdělávací ústavy patřily ke schématu pokusných škol, které kladly důraz především na samostatnost, vlastní zkušenosti, mravní integritu, radost ze vzdělávání a rozvíjení individuální snahy dětí tak, aby slovy ředitele Vladimíra Konvičky (1900–1971) „se samy propalovaly vlastním úsilím k novým poznatkům“.  Díky tomuto pedagogovi se zkušeností ze zlínské pokusné školy se podařilo ještě více uzpůsobit vnitřní řešení školy funkčním a provozním požadavkům tohoto vzdělávacího proudu. Konvička působil na baťovských školách až do roku 1945, kdy odešel do Brna, a stál za jejich experimentální koncepcí a snahou o výchovu soudobého charakterního člověka. Tímto osobitým přístupem se otrokovické pokusné školy zařadily mezi nejpokrokovější školní zařízení v tehdejší republice.

V současnosti jsou obě budovy dosud využívány pro vzdělávací účely – původní obecná škola funguje dnes jako gymnázium, měšťanská škola stále jako základní škola. Jejich architektonická podoba s jasnou funkcionalistickou firemní estetikou je až na výměnu původních dřevěných oken za plastová a úpravy interiérů velmi dobře zachována. V letech 1997–1999 vznikl nový střední trakt pro žáky prvního stupně.