en

Firemní bydlení (Otrokovice)

Datace
Kód Z12
Audionahrávka
 

Na počátku 30. let, kdy se pozornost představitelů firmy Baťa soustředila na výstavbu a rozvoj tovární kolonie Baťov, v těsné blízkosti historické obce Otrokovice, měl za sebou podnik už celou řadu snah o nalezení nejvhodnější formy ubytování zaměstnanců v domovském Zlíně. 

Pod vlivem fenoménu zahradních měst se jako hlavní obytný typ ustanovil pro ženaté zaměstnance rodinný dům v samostatných čtvrtích, který jim dopřával potřebné soukromí po práci ve výrobě. Domy firma zaměstnancům poskytovala za výhodný pronájem jako atraktivní firemní benefit a zároveň způsob připoutání k podniku. 

Ubytovací politika koncernu během téměř dvou desetiletí vykrystalizovala v přísně organizovaný a promyšlený systém. Ten umožnil nebývalou rychlost a ekonomičnost stavební produkce při zachování vysokých kvalit bydlení s moderním vybavením (domy byly elektrifikované, napojené na kanalizaci, s tekoucí teplou vodou). Stavební oddělení navrhovalo domy jako masově realizovatelné typy dvoupodlažních objektů s převážně neomítanými fasádami, u kterých lze variovat výměru, rozmístění pokojů či architektonické detaily.

Všechny tyto zkušenosti se uplatnily i u nově budovaného závodu v Otrokovicích. Původní obec neposkytovala dostatečné ubytovací kapacity, které by uspokojily zvýšený příliv obyvatel stěhujících se za pracovní příležitostí u Baťů. Vedení obuvnické společnosti muselo proto urychleně zřídit vlastní dělnické bydlení, zároveň se však muselo přizpůsobit zdejším specifickým terénním podmínkám. 

Zatímco dělníci pod odborným vedením upravovali bažinatou půdu mezi řekou Moravou a továrnou navážením hlíny nad úroveň terénu a splavováním zeminy z protějšího kopce Tresný, soustředilo se Stavební oddělení firmy na území na jih od továrny v blízkosti řeky Dřevnice. Okrsek označovaný jako Stará kolonie zaplnily v letech 1931–1934 zejména čtyřdomky, tedy typ, od něhož podnik ve Zlíně ve 30. letech již upustil jako od prostorově nedostatečného. 

V Otrokovicích používaný typ se ale od neomítaných čtyřdomků na Letné liší. Hlavní vstupy do čtyř drobnějších bytových jednotek se nacházely na čelních stranách, souběžně s osou schodišť v interiérech. Stejný typ čtyřdomku byl následně použit v roce 1935 v již navýšeném terénu okolo ulice Moravní.

Hlavní obytná zóna měla podle urbanistických plánů Františka Lýdie Gahury tvořit oddělené pásmo a obklopovat centrální společensko-obchodní prostor náměstí ze tří stran. Jasná, geometricky pojednaná uliční struktura s pravoúhlými liniemi vymezila prostor pro sériovou výstavbu dvojdomků různých typů (nejrozšířenější je typ 28, 35, 38, za války také omítané Florián, Musil), které v kolonii na Baťově představují dominantní formu bydlení. 

Podsklepené objekty s velkorysejší dispozicí nabízely v každém ze dvou protilehlých bytů předsíň, obývací pokoj, oddělenou kuchyň a koupelnu v přízemí a dvě ložnice v patře. Samostatné domky pouze pro jednu rodinu, která byla v rámci firemní hierarchie v lepším postavení, organicky prorůstaly místní obytnou čtvrtí. Často se objevoval typ jednodomku, který kromě garáže tvořící podnož pro prostornou terasu disponoval také verandou, kuchyní se spíží, obývacím pokojem a v patře navíc ložnicí pro hosty. 

Ukázkou individuálně ztvárněných domů je vila pro ředitele zdejších závodů Josefa Hlavničku z roku 1934 na tř. Odboje. Jeho specifické půdorysné řešení odpovídalo vedoucímu postavení obyvatele domu. Vynikl zejména propojený prostor haly s jídelnou a pracovnou v přízemí, doplněný několika ložnicemi a lázní s šatnou v patře, či dvojice garážových stání.

Také v Otrokovicích se věnovala pozornost hromadnému ubytování, které bylo vyhrazené pro mladé svobodné zaměstnance a studenty. Na začátku 30. let byl nedaleko hlavního vstupu do továrny zřízen třípodlažní internát o klasické standardizované železobetonové konstrukci s cihelnými vyzdívkami. Internáty o trojtraktové dispozici s ústřední chodbou a pokoji po stranách nabízely v prostředí baťovských firemních měst nejnižší obytný standard. Méně kvalifikovaní pracovníci zde žili v direktivně řízeném denním režimu. 

Svobodní zaměstnanci, většinou z administrativních, učitelských nebo lékařských pozic, zase mohli využít svobodárny s pokoji po jednom či dvou. Čtyři svobodárny byly umístěny do těsné blízkosti školního areálu a další řada o pěti kusech na okraj obytné čtvrti na ulici Moravní (1936–1940). Svobodárny přejímaly architektonickou formu domků a taktéž se realizovaly v replikovatelných variantách, které se lišily dispozicí i počtem pokojů. Proti obvyklým typům objevujícím se na Letné přinesly otrokovické svobodárny více pokojů – typ III má celkem 21 pokojů se sociálním zařízením v přízemí i patře, typ VIII pro ženy z roku 1939 jich poskytl 14.

Horečná stavební aktivita, která během necelého desetiletí vedla k vybudování kolem 400 firemních domů se v roce 1938 a s nastupující válkou zásadně utlumila. V poválečném období se již v dalším rozvoji obytných čtvrtí nepokračovalo a místo toho se s vidinou úspory místa i financí přistoupilo ke koncepci vícepodlažních nájemních domů. Otrokovice přejaly v drobné dispoziční obměně typ tříetážového obytného domu na Obecinách od Vladimíra Karfíka z let 1946–1949.

Zlínské obytné čtvrti jsou součástí městské památkové zóny Zlín a uchovaly si díky tomu do velké míry kompaktní podobu. Naopak otrokovické dělnické domy se netěší žádné památkové ochraně. Ničivé povodně v roce 1997 zaplavily a výrazně poškodily celou obytnou čtvrť na Baťově. 

Následné stavební zásahy při nutných opravách na mnoha místech zakryly původní architektonický výraz domků i svobodáren. Část domků překryly novodobé vrstvy barevných omítek. Různé přístavky i svébytné zdobné prvky, jako jsou kuželkové balustrády či hodiny na fasádě, pozměnily dispozice i vnější podobu domů k nepoznání. Změnil se také charakter zahradních čtvrtí s domky volně usazenými v travnatém terénu. Jednotlivé objekty jsou nyní v soukromém vlastnictví a dříve propojené pozemky zahrad většinou rozparcelovaly ploty.


KE