Firemní bydlení

Na počátku 30. let, kdy se vedoucí představitelé firmy Baťa začali soustředit na výstavbu a rozvoj tovární kolonie Baťov v těsné blízkosti historické obce Otrokovice, za sebou podnik už měl celou řadu snah o nalezení nejvhodnější formy ubytování zaměstnanců v domovském Zlíně. Pod vlivem zahraničních inspirací fenoménem zahradních měst se ustanovil jako hlavní obytný typ pro ženaté zaměstnance rodinný dům v samostatných čtvrtích, který jim dopřál potřebné soukromí po práci ve výrobě. Domy jim byly poskytovány za výhodný pronájem jako atraktivní firemní benefit a zároveň způsob připoutání k podniku. Ubytovací politika koncernu během téměř dvou desetiletí vykrystalizovala v přísně organizovaný a promyšlený systém. Ten umožnil nebývalou rychlost a ekonomičnost stavební produkce při zachování vysokých kvalit bydlení s moderním vybavením (domy byly elektrifikované, s tekoucí teplou vodou, napojením na kanalizaci). Návrhy domů byly prováděny stavebním oddělením jako masově realizovatelné typy dvoupodlažních objektů s převážně neomítanými fasádami, u kterých lze variovat výměru, rozmístění pokojů či architektonické detaily.

Všechny tyto zkušenosti byly uplatněny i u nově budovaného závodu v Otrokovicích. Původní obec nebyla schopna poskytnout dostatečné ubytovací kapacity, které by uspokojily zvýšený příliv obyvatel stěhujících se za pracovní příležitostí u Baťů. Vedení obuvnické společnosti muselo proto urychleně zařídit zřízení vlastního dělnického bydlení, zároveň  však bylo nutné přizpůsobit se zdejším specifickým terénním podmínkám. Zatímco dělníci spolu s odborníky upravovali bažinatou půdu mezi řekou Moravou a továrnou navážením terénu a splavováním zeminy z protějšího kopce Tresný, soustředilo se pracovníci stavebního oddělení firmy na území na jih od továrny v blízkosti řeky Dřevnice. Okrsek označovaný jako Stará kolonie byl v letech 1931–1934 zaplněn zejména čtyřdomky, tedy typem, od něhož podnik ve Zlíně ve 30. letech již upustil jako od prostorově nedostatečného. V Otrokovicích se dostala ke slovu varianta odlišná od neomítaných čtyřdomků na Letné. Hlavní vstupy do čtyř drobnějších bytových jednotek se nacházely na čelních stranách souběžně s osou schodišť v interiérech. Stejný typ čtyřdomku byl následně použit v roce 1935 v již navýšeném terénu okolo ulice Moravní.

Hlavní obytná zóna měla podle urbanistických plánů Františka Lýdie Gahury tvořit oddělené pásmo a obklopovat centrální společensko-obchodní prostor náměstí ze tří stran. Jasná, geometricky pojednaná uliční struktura s pravoúhlými liniemi vymezila prostor pro sériově stavěné dvojdomky různých typů (nejrozšířenější typ 28, 35, 38, pozdější omítané z válečného období Florián, Musil), které v kolonii na Baťově představují dominantní formu bydlení. Podsklepené objekty velkorysejší dispozice nabízely v každém ze dvou protilehlých bytů předsíň, obývací pokoj, oddělenou kuchyň a koupelnu v přízemí a dvě ložnice v patře. Samostatné domky pouze pro jednu rodinu v lepším postavení v rámci hierarchie firmy se organicky prorůstaly místní obytnou čtvrtí. Často se objevoval typ jednodomku, který kromě garáže tvořící podnož pro prostornou terasu disponoval také verandou, kuchyní se spíží, obývacím pokojem a v patře navíc ložnicí pro hosty. Ukázkou individuálně ztvárněných domů je vila pro ředitele zdejších závodů Josefa Hlavničku z roku 1934 na tř. Odboje. Jeho specifické půdorysné řešení odpovídalo vedoucímu postavení obyvatele domu. Vynikl zejména propojený prostor haly s jídelnou a pracovnou v přízemí, doplněný několika ložnicemi a lázní s šatnou v patře či dvojice garážových stání.

Také v Otrokovicích byla věnovaná pozornost hromadnému ubytování, které bylo vyhrazeno pro mladé svobodné zaměstnance a studenty. Na začátku 30. let byl nedaleko hlavního vstupu do továrny zřízen třípodlažní internát o klasické standardizované železobetonové konstrukci s cihelnými vyzdívkami. Internáty o trojtraktové dispozici s ústřední chodbou a pokoji po stranách nabízely v prostředí baťovských firemních měst nejnižší obytný standard. Méně kvalifikovaní pracovníci zde fungovali v direktivně řízeném denním režimu. Svobodní zaměstnanci, většinou z administrativních, učitelských nebo lékařských pozic, zase mohli využít svobodáren s pokoji po jednom či dvou. Čtyři svobodárny byly umístěny do těsné blízkosti školního areálu a další řada o pěti kusech na okraj obytné čtvrti na ulici Moravní (1936–1940). Svobodárny přejímaly architektonickou formu domků a byly taktéž realizovány v replikovatelných variantách, které se lišily dispozicí i počtem pokojů. Proti obvyklým typům objevujícím se na Letné přinesly otrokovické svobodárny více pokojů – u typu III se vyskytuje celkem 21 pokojů se sociálním zařízením v přízemí i na patře, typ VIII pro ženy z roku 1939 jich poskytl 14.

Horečná stavební aktivita, která během necelého desetiletí vedla k vybudování kolem 400 firemních domů se v roce 1938 a s nastupující válkou zásadně utlumila. V poválečném období se již v dalším rozvoji obytných čtvrtí nepokračovalo a místo toho se s vidinou úspory místa i financí se přistoupilo ke koncepci vícepodlažních nájemních domů. V Otrokovicích byl v drobné dispoziční obměně přejat typ tříetážového obytného domu na Obecinách od Vladimíra Karfíka z let 1946–1949.

Na rozdíl od zlínských obytných čtvrtí, které jsou součástí Městské památkové zóny Zlín a uchovaly si díky tomu do velké míry kompaktní podobu, se otrokovické, původně dělnické domy netěší žádné památkové ochraně. Během obzvlášť ničivých povodní v roce 1997 byla celá obytná čtvrť na Baťově zaplavena a výrazně poškozena. Následné nutné opravy vyústily v množství stavebních zásahů, které zakryly původní architektonický výraz domků i svobodáren. Část z nich je pod novodobými vrstvami barevných omítek, se změněnými dispozicemi v podobě různých přístavků i se svébytnými zdobnými prvky jako jsou kuželkové balustrády či hodiny na fasádě k nepoznání. Změnil se také charakter zahradních čtvrtí s domky volně usazenými v travnatém terénu, nyní jsou jednotlivé objekty v soukromém vlastnictví a dříve propojené pozemky zahrad z většiny rozparcelované ploty.

KE