Spodková koželužna

Firma Baťa začala na počátku 30. let budovat pobočný tovární komplex na volném bažinatém prostranství nedaleko historických Otrokovic s jasným záměrem umístit zde pomocné a přípravné provozy, které ulehčí zlínskému závodu. Dostatek nezastavěného prostoru v blízkosti vodních toků Dřevnice a Moravy přispěl k tomu, že výrobní areál na Baťově se během pár let stal centrem koželužství. Zároveň poskytl zázemí také pro doplňující odvětví obuvnického průmyslu jako bylo papírnictví, barvení kůží, punčochářství i další technické provozy typu chemická výroba, elektrárna, rafinerie či loděnice.

Výrobní soubor byl koncipován velkoryse v pěti osách v souladu s Gahurovou ideou továrny v zahradách. Pravidelné řady továrních budov byly členěné pomocí širokých komunikací, které pomáhaly spolu s vysazenou zelení navodit dojem vzdušného, čistého a příjemného pracovního prostředí. Hlavní vstup do areálu byl zasazen doprostřed na západní okraj komplexu, přímo naproti společenského centra s náměstím. Byl doplněný dvoupatrovou administrativní budovou dokončenou v roce 1933 a ambulancí z roku 1936. Obrovská rychlost výstavby, kdy v 2. polovině 30. let se areál skládal z několika desítek výrobních hal, byla umožněna použitím osvědčeného standardizovaného systému. Typizované tovární objekty často variovaly koncept železobetonové konstrukce vyplněné režným zdivem a velkorysými okny v kovových rámech, případně šlo o jednoduché jednopatrové pracovní haly.

Válečné roky zasáhly do horečné stavební aktivity, průmyslový areál během okupace značně zchátral a koželužská výroba neměla těsně po válce dostatečné kapacity. Během dvouletkových let 1947–1948 se proto kromě bytové výstavby a opravy válkou zasažených komunikací upřela pozornost na obnovu továrního okrsku. Vedení znárodněného podniku pověřilo v roce 1948 architekta Vladimíra Kubečku vytvořením projektu nové spodkové koželužny. Téhož roku byla realizace objektu zahájena a počátkem roku 1951 byl uveden do provozu. Vladimír Kubečka byl zaměstnancem stavebního oddělení firmy již od roku 1936 a v poválečném období se řadil k hlavním postavám, jež ovlivnily architektonické a urbanistické směřování Zlína. Byl členem pracovní skupiny, která stála za novým regulačním plánem města z let 1946–1947 a zároveň se společně s architektem Jiřím Voženílkem podílel na zdokonalení stavební technologie výrobních budov. Jeho centrální sklad obuvi ve Zlíně z let 1947–1949 přinesl u objektu velkolepých rozměrů řadu technických novinek a promyšlených vizuálních detailů. Podobným případem je také otrokovická spodková koželužna, která v době vzniku vynikla svou unikátní konstrukcí i technologickými výrobními inovacemi. 

Objekt spodkové koželužny byl situován do první řady továrních hal na jihozápadní okraj areálu a byl rozdělen do dvou propojených částí. K sedmipodlažní výškové stavbě se na západě připojila dvojice nižších hal o rozměrech 2 x 27 metrů vyrůstajících až nad úroveň druhého podlaží. Víceetážovou část budovy dispozičně řešenou jako trojtrakt vynáší tradiční omítaný skelet, který se protíná s železobetonovými pasy. Krajová průčelí s komunikačním a hygienickým zázemím koželužny se zvedají nad úroveň střechy a jasně ji ohraničují. Kubečka přizpůsobuje výšku jednotlivých podlaží podle jejich praktického využití. Stejně pracoval i s velikostí okenních výplní prolamujících cihelné opláštění. Poslední tři podlaží měly moduly ve své středové partii z většiny vyzděné, osvětlené pouze úzkým pásem oken. Po fasádě obrácené do průmyslové zóny, k níž vedla i železniční vlečka, se pnuly dvě lehká požární schodiště. Přiléhající koželužské haly zastřešily lehké skořepiny o šířce 4, 2 metry. Skořepiny se propařovaly přímo na stavbě, čímž se znatelně urychlil stavební proces. Osvětlení haly zajišťovaly prefabrikované světlíky vsunuté mezi jednotlivé skořepiny. Koželužna byla jedním z nejmodernejších provozů v republice i díky svým technologickým vymoženostem – koželužský jeřáb i centrální dávkování koželužských břeček významně usnadnilo dělníkům práci. Vladimír Kubečka na projektu spolupracoval se stavebním inženýrem, profesorem České vysoké školy technické v Brně a ČVUT v Praze Konrádem Hrubanem (1893–1977), který stál za specifickou konstrukcí koželužny. Hruban patřil k nejzásadnějším odborníkům u nás v oblasti betonových tenkostěnných skořepinových konstrukcí. Společně s Bohuslavem Fuchsem se podílel na podobě nástupiště autobusového nádraží u hotelu Grand v Brně se střechou ve formě zvlněných betonových skořepin.

V současnosti je stavba součástí výrobního areálu a slouží jako sídlo spediční firmy. V nižších halách, které prošly dodatečnými úpravami a odstraněním světlíků, funguje nyní střelnice. I přes stavební zásahy, které pozměnily dílčím způsobem architektonické a konstrukční řešení (okna, vstupy), je její originální podoba stále velmi dobře rozpoznatelná. Spodková koželužna dodnes představuje reprezentativní ukázku architektury dvouletky s doznívajícími vlivy baťovské stavební kultury a její monumentální silueta se významně propisuje do panoramatu města.

 

 

KE