Prototyp domu s montovaným skeletem

Volná parcela nedaleko centrálního náměstí Baťova, na západ od Společenského domu byla v letech 1953–⁠1954 použita pro realizaci prototypu domu s montovaným skeletem, označovaného jako “typ Janů” nebo T16/54. Na jeho návrhu se podíleli dva autoři působící v poválečném období zejména v Praze, Karel Janů (1910–1995) a Karel Prager (1923–2001). Dům svou konstrukcí i architektonickým výrazem velmi dobře odráží změny, jež se v organizaci stavebnictví odehrály po roce 1948. S přechodem na znárodněné, centrálně plánované stavebnictví, které kladlo důraz na ekonomická hlediska, typizaci, standardizaci a vědecky řízenou industrializaci bytové výstavby, se ke slovu zároveň dostaly intenzivní experimenty s vhodnými konstrukcemi, technologiemi či materiály.

Karel Janů byl ve 30. letech spolu s Jiřím Voženílkem a Jiřím Štursou členem levicové avantgardní skupiny PAS, jež se již tehdy pod vlivem sovětských vzorů zajímala o zprůmyslnění architektury. Po 2. světové válce patřil ke klíčovým postavám, které prosazovaly nové metody a způsob fungování architektury. Kromě publikační aktivity (Socialistické budování. Oč půjde ve stavebnictví a architektuře) se stal také prvním ředitelem sloučených a znárodněných stavebních podniků Československých stavebních závodů. V roce 1953 vyvinul konstrukční systém T16/54, který se opírá o vnitřní montovaný skelet a místo tradičního zdiva ho vyplňují masivní cihlové bloky. Právě toto konstrukční řešení uplatnil začínající architekt Karel Prager u prototypu postaveného v Otrokovicích. Prager později stál za řadou progresivních návrhů, které nesou inspirační vlivy soudobou západní architekturou a pracují s moderními materiály a technologiemi závěsných ocelových stěn, jako byl Ústav makromolekulární chemie (1960–1964) či Nová scéna Národního divadla (1981–1983) a budova Federálního shromáždění v Praze (1967–1974).

Otrokovický prototyp montovaného domu vznikal v období vrcholícího socialistického realismu, který hledal vzory v národní historii, lidové tvorbě či klasicismu. Také Karel Prager se tehdy, ještě v souladu se státem prosazovanými tendencemi, obrátil k historizujícímu dekoru. Krajní vstupy pětipodlažního bloku o čtyřech vchodech zdůraznil monumentálním představeným sloupovým řádem. Čtveřice subtilních sloupů usazená na nízkém schodišti se pnula po celé výšce domu. Nad přízemím budovu obkružovala mírně vysunutá římsa, která dělila sloupy na dvě části. Podél vstupu byly hladké sloupy s jednoduchými hlavicemi, nad dělící římsou pak měly sloupy kanelury a bohatší kompozitní hlavice. Dekorativní charakter průčelí podtrhl architekt i řadou drobných balkónů s ornamentálně proplétaným kovovým mřížovím, které vsunul k oknům mezi sloupy. Převládající vertikální členění fasády podporovaly barevně odlišené pásy kolem jednoduchých dvojdílných oken, spojující všechna patra. Pod okna v přízemí byly vsazeny nízké reliéfy s motivem holubic a překřížených stuh. Obytný dům završila výrazná atika s balustrádou. Střídměji pojednané průčelí obrácené směrem z ulice postrádalo sloupové řády, vertikální linii zde reprezentovaly zejména pásy schodišťových oken.

V teoretických diskuzích na stránkách odborného tisku Architektura ČSR, tou dobou plně soustředěného na podporu socialistického realismu, nebyla Pragerova zdobná koncepce kontrastující s experimentální konstrukcí přijata s bezvýhradným nadšením. Byl jí vytýkán „palácový charakter“ a nesprávné použití architektonického tvarosloví, které dospělo až k „zhrubnutí a vulgarizaci tvarů“. Ověřovací výstavba stejného konstrukčního typu v Praze ve Vršovicích v roce 1955 se následně oprostila od výraznějších dekorativních prvků. Skeletový systém sice umožňoval větší půdorysnou volnost, proti jeho dalšímu rozšíření však hovořila finanční, technická i řemeslná náročnost provedení. Levnější a rychlejší celopanelová technologie proto brzy získala u státních projektových organizací navrch. V těsné blízkosti prototypu architektů Janů-Prager se v Otrokovicích brzy objevila čtveřice bytových domů typu G40, který byl podle projektu Bohumíra Kuly a Hynka Adamce jako první celopanelový dům proveden na Benešově nábřeží ve Zlíně mezi lety 1953–1954.

Přes dílčí změny oken a vstupních dveří byl dům s montovaným skeletem zachován až do roku 2022 v originální podobě. Objekt byl poté kvůli špatnému technickém stavu kompletně rekonstruován. Původní dekorativní prvky v podobě reliéfů byly sejmuty a po zateplení fasád jako repliky částečně vráceny nazpět. Charakteristický sloupový řád s mřížovím balkonů nebyl během úprav odstraněn. Na rozdíl od Ústavu makromolekulární chemie, Nové scény Národního divadla nebo Federálního shromáždění v Praze, které byly v nedávných letech zapsány jako nemovité kulturní památky, není prototyp domu s montovaným skeletem nijak památkově chráněn. Přestože je nositelem významných architektonických kvalit a nemalé historické hodnoty, jsou všechny zásahy do jeho podoby legislativně průchozí, jakkoliv můžou setřít řadu detailů a nenávratně poškodit jeho celkové vyznění.

 

KE