Společenský dům Baťov

Hlavní středisko společenského života na Baťově představoval Společenský dům Baťov, situovaný do centrální pozice na západní straně parku těsně přiléhajícího k továrně. Podobně jako Společenský dům ve Zlíně, který byl podle plánů architekta Vladimíra Karfíka dokončen v roce 1933, měl skloubit reprezentativní prostředí mezinárodních hotelů pro mimoměstské návštěvníky se společenským komfortem pro místní obyvatele.

Architektonický návrh pro Baťov připravil opět Vladimír Karfík. Interní soutěže se zúčastnili ještě František Lýdie Gahura a Antonín Vítek. Gahura pojal dům jako čtyřcípou hvězdu, propojenou ve středu kruhovým zaskleným ochozem se zahradním dvorem uvnitř. Tuto variantu však dle Karfíkových memoárů Jan Antonín Baťa nevybíravě zamítl. Vítek předložil podobnou koncepci, jen do styčného bodu jednotlivých traktů místo dvora zasadil halu, která se v podobě čtvercové výškové budovy výrazně zvedá nad úroveň křídel. Vítězně vyšel projekt Vladimíra Karfíka, který́ zvolil hvězdu trojcípou s ústředním halovým prostorem. Půdorys ve tvaru písmene Y použil v Československu poprvé Oldřich Tyl v soutěži na průmyslovou školu v Hradci Králové v roce 1927.

Společenský dům Baťov se začal stavět na jaře roku 1935 a byl hotový za necelý rok. Náklady na jeho výstavbu se vyšplhaly na téměř 5,5 milionu Kčs. Slavnostní otevření bohatě nasvíceného domu se konalo společně s otevřením vedlejšího obchodního domu v předvečer tradičních prvomájových oslav, 30. dubna 1936, za účasti vedení podniku v čele s Janem Antonínem Baťou a vedoucím baťovských koželužen Hynkem Baťou. Už v červnu 1936 sem během návštěvy Zlína zavítal prezident Edvard Beneš.

Vladimír Karfík využil pro Společenský dům tradiční železobetonovou konstrukci viditelnou i na fasádách. Kvůli nestabilnímu podloží ji usadil do soustavy téměř stovky studní, širokých až 2,5 metru a hlubokých 6 metrů. Nosné zdi tvoří duté výplňové izolační zdivo. Horizontalitu čtyřpatrového objektu podporují široké, břízolitem omítané pásy oddělující jednotlivá podlaží. Konstrukční pole v přízemí a v prvním patře definují velkorysá okna v subtilních ocelových rámech s větrací klapkou. V obytné etáži uplatnil Karfík, stejně jako ve Zlíně, dvojici amerických oken pro každé pole. Objekt zakončila volná zastřešená terasa v posledním podlaží, která návštěvníkům umožňovala odpočinek s výhledem a  nabídla taneční parket i prosklenou zimní zahradu. Nad horní terasu vyčnívala ještě strojovna výtahů spojená s prádelnou, kde byl osazen neonový nápis “Hotel Společenský dům Baťov”. Další terasy byly přístupné v prvním patře na koncových částech křídel a ve středové části vstupních křídel. 

Hlavní vstup do objektu se obracel do náměstí a zdůrazňoval ho předprostor se zahradní úpravou. Díky svému dynamickému půdorysu je Společenský dům rozdělený na tři samostatná křídla (A, B, C) propojená ústřední halou s podsvíceným oválným podhledem. Hala představovala hlavní komunikační útvar budovy. Byla zde k dispozici dvojice osobních výtahů, toalety a působivě tvarované schodiště s pochromovanými madly, které bylo bohatě osvětleno velkoformátovým tabulovým sklem.

Přízemí a první patro byly vyhrazeny pro společenské provozy. Křídlo A, směřující na západ, bylo podsklepené a v přízemí ukrývalo kuchyň s přípravnou zeleniny, masa a cukrovinek, dále kadeřnictví a holičství a zároveň veřejnou šatnu pro divadelní, přednáškový sál a kino v křídle C. Tento sál měl být jen provizoriem na několik let. Samostatná budova kina v blízkosti Společenského domu se však nikdy nerealizovala. 

V křídle B se nacházela lidová jídelna pro zaměstnance podniku se 420 místy. 

První patro poskytovalo v křídle C kavárnu s dřevěným parketem a sedacími boxy. V křídle B se nacházela herna s kulečníky a stolním tenisem a knihovna s čítárnou. V křídle A se rozkládala francouzská restaurace s klubovnami. Ubytování pro hotelové hosty bylo zajištěno ve všech křídlech druhého patra. 

Na rozdíl od Společenského domu ve Zlíně, jehož zakázku získal architekt Karfík i proto, že v návrhu vybavil všechny pokoje koupelnami, nabízí ten v Baťově i jiné varianty hotelového bydlení. V křídlech B a C byly pokoje se společným sociálním zařízením u vstupu do vlastního traktu i hromadné noclehárny. Křídlo A bylo uzpůsobené pro náročnější zákazníky, kterým byly dopřány koupelny přímo v pokoji. 

V halách bylo na podlahách terazzo, v restauračních a kavárenských provozech červené cementové stěrky, v pokojích zase xylolit. Hotel byl vybavený umělým elektrickým osvětlením, vytápění a větraní zajišťoval moderní systém vzduchotechniky.

V průběhu 2. poloviny 20. století doznal Společenský dům řady změn. Největším zásahem bylo zastavění terasy v poslední etáži pro potřeby dalšího obytného podlaží. Došlo k výměně původních okenních rámů i reklamního neonu. Využití společenských prostor se průběžně přizpůsobovalo soudobým nárokům – po revoluci v roce 1989  zde fungovala diskotéka, cukrárna, knihovna. 

V roce 2015 byl dům zapsán jako jediná otrokovická realizace do seznamu nemovitých kulturních památek. V současnosti slouží jako hotel, ubytovna, zázemí pro konference a rozmanité prodejní provozy. Aktuálně je ve značně opotřebeném stavu, poznamenaly ho  dodatečné přístavky i přílišný reklamní vizuální smog. Na důkladnou kvalitní rekonstrukci, která by mu navrátila původní čistotu architektonického vyznění, dosud čeká. Přesto je z dochovaných originálních detailů, konstrukčního, půdorysného a materiálového řešení znát, že objekt nesl v době svého vzniku mimořádné kvality a patří bezpochyby k nejzdařilejším realizacím Vladimíra Karfíka na poli firemní baťovské architektury.

KE