Společenský dům Baťov

Hlavní středisko společenského života na Baťově představoval Společenský dům Baťov, situovaný do centrální pozice na západní straně parku těsně přiléhajícího k továrně. Podobně jako Společenský dům ve Zlíně, který byl podle plánů architekta Vladimíra Karfíka dokončený v roce 1933, měl skloubit reprezentativní prostředí mezinárodních hotelů pro mimoměstské návštěvníky dohromady se společenským komfortem pro místní obyvatele.

Architektonický návrh pro Baťov připravil opět Vladimír Karfík, kterému byla zakázka přidělena na základě interní soutěže, které se zúčastnil ještě František Lýdie Gahura a Antonín Vítek. Gahura pojal dům jako čtyřcípou hvězdu, ve středu propojenou kruhovým zaskleným ochozem se zahradním dvorem uvnitř. Tuto variantu však dle Karfíkových memoárů Jan Antonín Baťa nevybíravě zamítl. Vítek předložil podobnou koncepci, jen do styčného bodu jednotlivých traktů místo dvora zasadil halu, která se v podobě čtvercové výškové budovy výrazně zvedá nad úroveň křídel. Vítězně vyšel projekt Vladimíra Karfíka, který zvolil hvězdu trojcípou s ústředním halovým prostorem. V Československu použil poprvé půdorys ve tvaru písmene Y Oldřich Tyl v soutěži na průmyslovou školu v Hradci Králové v roce 1927.

Společenský dům Baťov se začal stavět na jaře roku 1935 a byl zhotoven nákladem téměř 5 500 000 Kčs za necelý rok. Slavnostní otevření bohatě nasvíceného domu se konalo společně s otevřením vedlejšího obchodního domu v předvečer tradičních prvomájových oslav 30. dubna 1936 za účasti vedení podniku v čele s Janem Antonínem Baťou a vedoucím baťovských koželužen Hynkem Baťou. Už v červnu 1936 sem během návštěvy Zlína zavítal prezident Edvard Beneš.

Vladimír Karfík využil pro společenský dům tradiční železobetonovou konstrukci viditelnou i na fasádách. Kvůli nestabilnímu podloží je usazená do soustavy téměř stovky studní, širokých až 2,5 metru a 6 metrů hlubokých. Nosné zdi tvoří duté výplňové izolační zdivo. Horizontalitu čtyřpatrového objektu podporují široké, břízolitem omítané pásy oddělující jednotlivá podlaží. Konstrukční pole v přízemí a v prvním patře definují velkorysá okna v subtilních ocelových rámech s větrací klapkou. V obytné etáži uplatnil Karfík, stejně jako ve Zlíně, dvojici amerických oken pro každé pole. Objekt zakončila volná zastřešená terasa v posledním podlaží, která návštěvníkům nabízela možnost odpočinku s výhledem, taneční parket i prosklenou zimní zahradu. Nad horní terasu vyčnívala ještě strojovna výtahů spojená s prádelnou, kde byl osazen neonový nápis “Hotel Společenský dům Baťov”. Další terasy byly přístupné v prvním patře na koncových částech křídel a ve středové části vstupních křídel. 

Hlavní vstup do objektu se obracel do náměstí a zdůrazňoval ho předprostor se zahradní úpravou. Díky svému dynamickému půdorysu je Společenský dům rozdělený na tři samostatná křídla (A, B, C), propojená ústřední halou s podsvíceným oválným podhledem. Hala představovala hlavní komunikační útvar budovy. Byla zde k dispozici dvojice osobních výtahů sousedících s toaletami a působivě tvarované schodiště s pochromovanými madly, které bylo bohatě osvětlené velkoformátovým tabulovým sklem.

Přízemí a první podlaží byly vyhrazeny pro společenské provozy. Křídlo A směřující na západ bylo podsklepené a v přízemí ukrývalo kuchyň s přípravnou zeleniny, masa a cukrovinek, kadeřnictví a holičství a zároveň veřejnou šatnu pro divadelní, přednáškový sál a kino v křídle C. Tento sál byl chápaný jako provizorium na několik let. Samostatná budova kina v blízkosti společenského domu nebyla nikdy realizována. 

V křídle B se nacházela lidová jídelna pro zaměstnance podniku se 420 místy. První patro poskytovalo v křídle C služby kavárny se dřevěným parketem a sedacími boxy, v křídle B hernu s kulečníky, stolním tenisem a knihovnu s čítárnou a v křídle A francouzskou restauraci s klubovnami. Ve všech křídlech druhé etáže bylo dostupné ubytování pro hotelové hosty. Narozdíl od Společenského domu ve Zlíně, jehož zakázku získal architekt Karfík i proto, že vybavil všechny pokoje v návrhu koupelnami, nabízí ten v Baťově i jiné varianty hotelového bydlení. V křídlech B a C byly pokoje se společným sociálním zařízením u vstupu do vlastního traktu i hromadné noclehárny. Křídlo A bylo uzpůsobené pro náročnější zákazníky, kterým zajistilo koupelny přímo v pokoji. V halách bylo na podlahách terazzo, v restauračních a kavárenských provozech červené cementové stěrky, v pokojích zase xylolit. Hotel byl vybaven umělým elektrickým osvětlením a vytápěný a větraný moderním systémem vzduchotechniky.

V průběhu 2. poloviny 20. století doznal Společenský dům řadu změn. Největším zásahem bylo zastavění terasy v poslední etáži pro potřeby dalšího obytného podlaží. Původní okenní rámy byly vyměněny, stejně jako reklamní neon. Využití společenských prostor se přizpůsobilo soudobým nárokům – fungovala zde během porevolučních let diskotéka, cukrárna, knihovna. 

V roce 2015 byl dům zapsán jako jediná otrokovická realizace do Nemovitého seznamu kulturních památek. V současnosti slouží jako hotel, ubytovna, zázemí pro konference a rozmanité prodejní provozy. Jeho aktuální stav je značně opotřebený a poznamenaný dodatečnými přístavky i přílišným reklamním vizuálním smogem. Na důkladnou kvalitní rekonstrukci, která by mu navrátila původní čistotu architektonického vyznění, dosud čeká. Přesto je z dochovaných originálních detailů, konstrukčního, půdorysného a materiálového řešení znát, že objekt nesl v době svého vzniku mimořádné kvality a patří bezpochyby k nejzdařilejším realizacím Vladimíra Karfíka na poli firemní baťovské architektury.

 

KE