Společenský dům

V průběhu 20. a zejména 30. let se začala firma Baťa v souladu s principy tzv. kapitalismu blahobytu (welfare capitalism) koncentrovat na cílené rozšiřování mimopracovního komfortu svých zaměstnanců. Vedení podniku se během zámořských cest inspirovalo systémem fungování amerických průmyslových společností a své zkušenosti uplatnilo i ve Zlíně. Záměrem bylo poskytnout pracujícím smysluplnou nabídku volnočasových aktivit, pomocí kterých je firma zároveň vzdělávala a směrovala k modernímu městskému způsobu života. Podobné snahy se soustředily zejména do prostoru nově vznikajícího náměstí Práce v těsném sousedství továrního areálu. To se, nejdříve horečně a postupně cíleně, rozvíjelo podle urbanistických plánů Františka Lýdie Gahury jako obchodní a společenské centrum průmyslového města a mělo nahradit historické Masarykovo náměstí (dnes náměstí Míru).

V roce 1931 vznikl první návrh jedenáctipodlažního hotelu kombinovaného se společenskými funkcemi. Dům stojící téměř v jedné ose se vstupem do továrny uzavíral na jižní vyvýšené straně náměstí Práce. Jeho autor Miroslav Lorenc, tou dobou zaměstnanec Stavebního oddělení podniku, měl za sebou studia na pražské AVU a praxe u avantgardních architektů Josefa Gočára, Pavla Janáka či Jaroslava Krejcara. Zpracování i konstruktivistická forma zlínského Společenského domu v podobě skeletové stavby vyplněné lehkými pásovými okny, s markýzami a reklamními nápisy na fasádě odráží soudobé velkoměstské paláce a obchodní domy, například Krejcarův Palác Olympic v Praze.

Architekt Lorenc však zanedlouho kvůli neshodám při financování projektu sousedního Velkého kina z podniku odchází a zakládá vlastní praxi. Rozestavěný objekt hotelu zůstává jako torzo, prázdný skelet v centru města. Tomáš Baťa zadává vypracování vzorových pokojů dvěma podnikovým architektům s tím, že na základě výsledku bude vybrán další autor hotelu. František L. Gahura zvolil spartánštější variantu hromadného ubytování se společnou hygienou na chodbě. Vladimír Karfík pojal buňku hotelového pokoje jako luxusní odpočinkové zázemí amerického typu vybavené ohýbaným nábytkem z chromovaných ocelových trubek, telefonem a zejména samostatnou koupelnou. To mu dle vzpomínek líčených v knize memoárů přineslo přidělení zakázky a úspěch u vedení firmy, které v hotelu chtělo docílit unikátní atmosféry zahraničních velkoměstských provozů s výjimečným obytným komfortem i doplňkovými službami.

Karfík využil Lorencův skelet jako základ svého funkcionalistického pojetí, formálně více přizpůsobeného firemní architektonické estetice a stavebním pravidlům, a hotel byl dostavován na etapy. Modulové jednotky v parteru a v prvním patře kompletně vyplnil souvislými plochami továrního skla v železných rámech. Spolu s mohutnou představenou markýzou tím uvodil vstupní a společenské zázemí. To mělo v podobě velkoplošné lidové jídelny i honosnější francouzské restaurace, herních sálů s ping-pongy a kulečníky, kadeřnictví, kavárny s parketem, bufetu a přednáškového i divadelního sálu vytvořit „prostředí, s kterým se lze setkat pouze v mezinárodních podnicích.“ Zbylých osm podlaží nabízelo, kromě kanceláří vedení hotelu a ložnic zaměstnanců, 300 komfortně zařízených hotelových pokojů různých velikostí pro zhruba 700 hostů.

Vnější kompozice byla tvořená klasickými neomítnutými cihelnými vyzdívkami, prolomenými vždy dvojící menších posuvných amerických oken v dřevěných rámech na jeden modul. Poslední jedenácté podlaží Karfík odlehčil pomocí velkorysé, volně přístupné vyhlídkové terasy s krytým tanečním parketem. Dispozici hotelu koncipoval jako, ve zlínském prostředí standardní, trojtrakt. Ústřední chodbu osvětlovala obdélná okna na užší západní a východní fasádě. Dalším zdrojem světla byla okna u dvouramenného schodiště ve středu budovy, které spolu s osobními výtahy propojovalo všechna podlaží. Rytmický rastr fasády docílený pomocí dlouhých vertikál přiznaných železobetonových pilířů a meziokenních pásů geometrizuje fasádu ústřední výškové budovy náměstí Práce a představuje výraznou pohledovou dominantu města.

Společenský dům, přejmenovaný po únoru 1948 na Hotel Moskva, bohužel prodělal v průběhu poválečných desetiletí celou řadu zásadních úprav, které razantně zasáhly do jeho původní podoby. Na východní a západní straně byly mezi lety 1987–1989 se svolením autora přidány dvě mohutné prosklené věže požárních schodišť. Volná terasa v posledním patře byla zastavěna a od 90. let přizpůsobena na mezonetové byty. Obě změny, společně se skrumáží novodobých přístavků na jižní straně hotelu a nahrazením původních rámů velkoformátových oken v prvních dvou podlažích, příliš narušily dřívější lehkost ztvárnění hotelového objektu. Velká část reprezentativních interiérů, a to zejména ve veřejně přístupných společenských podlažích (ale i v ubytovací části), vzala kompletně za své. Zasažena byla v několika vlnách nepříliš kvalitními úpravami.

Objekt není samostatně památkově chráněný, ačkoliv pokusy o jeho prohlášení se objevily už v polovině 90. let. Hlavním důvodem zamítnutí byla špatně čitelná podoba originálního stavu. Hotel se stal součástí městské památkové zóny a možnosti korigování dalších vstupů jsou relativně omezené. Na svou důstojnou obnovu, ideálně realizovanou za pomoci architektonické soutěže, tak zatím stále čeká.