Sportovní hala

Na začátku 70. let sdružovala tělovýchovná jednota Gottwaldov 28 sportovních oddílů a odborů. Byla jedinou organizací, která se programově starala o masový a závodně provozovaný sport a tělovýchovu nejen ve městě, ale v celém regionu. Na zásadní nedostatek hracích ploch pro míčové a jiné sporty upozorňovali představitelé TJ už o desetiletí dříve.

Návrh na výstavbu nové sportovní haly byl vybrán na základě interní soutěže mezi gottwaldovskými projekčními podniky v roce 1969. Vítězem se stal projektový ústav Stavoprojekt a jeho architekt Miloš Totušek, absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1941–1948) u profesora Pavla Smetany. Atypický halový objekt byl dokončen v roce 1977 a kromě míčových her měl sloužit i dalším sportům – moderní gymnastice, stolnímu tenisu, těžké atletice, boxu a některým disciplínám lehké atletiky.

Sportoviště se nachází mezi ulicemi Březnická a U zimního stadionu. Hala stojí severně od budovy zimního stadionu, s nímž je propojena oddechovým atriem v jeden urbanistický celek. Terasovité uspořádání tříetážového objektu, které  architekt kvůli svažitému terénu zvolil, napomáhá plynulému překonání výškových rozdílů mezi oběma ulicemi. Jednoduché členění budovy s charakteristicky předsazenou střechou určuje kombinace výrazných horizontál z tvarovaného betonu a kontrastní skleněné plochy fasády. Obvodový plášť tvoří profily s floatovým zrcadlovým sklem.

Součástí architektonického řešení jsou také nástupní prostory včetně pokladen a vjezdů, které jsou společné pro stadion i sportovní halu. Plocha atria je ohraničena zděným plotem s ochrannými opěrnými zdmi, které spojují svažitý terén a zároveň zvukově oddělují sportovní centrum od okolních obytných čtvrtí Letná a Nad Ovčírnou. Dalším výtvarně komponovaným architektonickým prvkem je tříramenné schodiště na jihozápadním okraji stavby.

Vnitřní prostory sportovní haly jsou koncipovány tak, aby došlo k důslednému oddělení diváků od sportovců a členů tělovýchovné jednoty. Nástup diváků je diferencován podle druhu vstupenky. Stojící diváci vstupují skrz turnikety, které jsou společné pro sportovní halu i zimní stadion. Sedící diváci přicházejí přes diváckou halu. V přízemí se nachází klubovny, šatny s příslušenstvím a deset ubytovacích pokojů, byt správce a technické místnosti. Do druhého podlaží je umístěna vstupní hala s diváckou šatnou, bufetem, sklady a sociálním zařízením. Vlastní hala s rozměrem 24 × 48 metrů je v poslední, třetí, etáži a je plně klimatizovaná. Pro osazení tribun o kapacitě 3200 diváků se využívá výškový rozdíl svažitého terénu.

Podobně jako u mnoha zlínských sportovních staveb se i zde objevilo zajímavé konstrukční řešení zastřešení. Střešní konstrukci tvoří trubkový rošt o rozponu 48 metrů s 9metrovými převislými konci, osazený na 4 ocelových pilířích, které jsou v interiéru umístěné mimo hlediště, aby divákům nebránily ve volném výhledu. I přesto že se jednalo o atypickou stavbu, programově využívá možnosti typizace a prefabrikace. Halu tvoří dvoupodlažní železobetonový montovaný skelet Priemstav.

Architektonický návrh počítal také s umístěním uměleckého díla ve veřejném prostoru. Od poloviny 60. let platilo vládní usnesení, které ukládalo investovat 1 až 4 % z celkového rozpočtu státních staveb na jejich uměleckou výzdobu. Ke spolupráci byl přizván sochař a designér Zdeněk Kovář, profesor na zdejším detašovaném pracovišti Vysoké školy uměleckoprůmyslové, který vedl Ateliér tvarování strojů a nástrojů. Na severní terase budovy je umístěna jeho kovová figurální socha zachycující házenkářku v pohybu.

Sportovní hala stejně jako atrium a prostory bývalých turniketů a zděného oplocení jsou dnes velmi poničené a chátrají. Hala i její okolí a zázemí čekají na rekonstrukci. Přesto budova stále funguje jako sportoviště a kromě zápasů se zde konají také přehlídky a koncerty. Celkově je však stavba velmi zanedbaná, fasády trpí vizuálním smogem.