Úřední dům

V průběhu 40. let se ve Zlíně nerealizovala žádná nová veřejná budova. Řada městských institucí fungovala v provizorním režimu – v prostorách radnice byla umístěna státní spořitelna a pošta, která zde přebývala až do začátku 50. let. Městský národní výbor si proto v roce 1947 objednal návrh na úřední dům, do něhož chtěl umístit finanční úřad, národní výbor, útvar bezpečnosti a další odbory veřejné správy. Pro tyto účely měl být využit pozemek nedaleko západního okraje náměstí Práce u Benešovy třídy (dnes třída Tomáše Bati) v blízkosti továrního areálu a obytné čtvrti Letná.

Autory architektonického řešení jsou Vladimír Karfík a Vladimír Kubečka, oba bývalí zaměstnanci Baťova stavebního oddělení, kteří se podíleli na firemní výstavbě v průběhu 30. a 40. let a po 2. světové válce se věnovali také novému regulačnímu plánu.

Projektová dokumentace z roku 1947 ukazuje záměr koncipovat areál do tvaru písmene H. Z finančních důvodů byl projekt rozdělen do tří etap. V první vznikl stávající sedmipodlažní dům orientovaný severojižně, který v návrhu tvoří spodní křídlo. Hlavní vstup do budovy byl zamýšlen ve vnitřní spojovací části. Do středního tříetážového traktu byla umístěna velkorysá hala a zasedací místnost. Na realizaci středního a jižního křídla však již nevystačily prostředky, a proto k ní nikdy nedošlo. Místa pro parkování vozidel byla situována v ulici vedle jižního (neexistujícího) křídla, které mělo mít charakter vedlejší ulice. Po dokončení všech etap by tyto budovy uzavíraly dosud nedořešené náměstí Práce.

Architekti Vladimír Karfík a Vladimír Kubečka sáhli po osvědčené koncepci trojtraktového prostoru s použitím továrního modulu 6,15 x 6,15 m. Ve střední chodbové části je modul zmenšen na 3,2 x 6,15 m. Základní konstrukci tvoří železobetonový skelet se zdivem z lehčených cihel. Fasáda má vertikální členění, v každém modulu se objevuje pravidelný rastr čtyř obdélníkových oken amerického typu s meziokenními pilíři z montovaných betonových tvárnic a s betonovými parapety.

Jednoduchý obdélníkový tvar objektu ve středu budovy doplňuje trojité klenbové nadstřešení, které zvýrazňuje hlavní průčelí stavby. V centrální části budovy se nachází velkorysé tříramenné schodiště, které je součástí vstupní haly a propojuje všechna podlaží, fungoval zde také pater noster a osobní výtah. Reprezentativní interiér ve vstupní části připomínal zejména svým materiálovým řešením úřední budovy z meziválečného období – vlýskové podlahy střídalo teraco a v kancelářích zlinolit, zádveří bylo obložené světlou žulou, kamenný obklad se objevil také na schodišti. Kanceláře byly odděleny montovanými příčkami, na každém patře byly k dispozici také čekárny a sociální zařízení.

Původní rozložení komplexu staveb do tvaru písmene H se nikdy nerealizovalo a navržený urbanismus byl později pozměněn. V roce 1975 byly na jižní straně dostavěny vícekapacitní garáže a v roce 1990 vyrostl nedaleko nový objekt Univerzity Tomáše Bati (dnešní U2, Fakulta managementu a ekonomiky).

V roce 1999 sloužila budova dřívějšího Úředního domu jako sídlo veřejné krajské správy. Kvůli nedostatku prostor však měla být stavba rozšířena. Projekt vypracovali architekti Štefan Čilík, Martin Frank ve dvou etapách. V první byl objekt zvýšen o jedno podlaží pomocí střešní nástavby. Obvodová konstrukce byla v nové, osmé etáži vyhotovena z nepříliš citlivě zvolených hliníkových stěnových profilů ve světle šedé barevnosti. Tímto vstupem byla navíc narušena původní kompozice stavby, střední převýšená část trojitého nadstřešení již není z ulice téměř viditelná. Podle návrhu v druhé etapě vznikla ve východní části nová budova, kde dnes sídlí Úřad práce.

I přes výrazné zásahy do architektonického řešení i urbanistické koncepce je budova důležitým příkladem zlínské poválečné architektury, je první ukázkou veřejné stavby, kde nebyla použita režná cihla.