Fotografia

Výrobní družstvo Fotografia Gottwaldov zahájilo svou činnost už v roce 1950. Podnik brzy patřil k největším poskytovatelům zabývajícím se fotografickými službami v Jihomoravském kraji, v roce 1980 pro něj pracovalo 250 zaměstnanců. Družstvo se pyšnilo nejmodernějším vybavením (japonský přístroj FUJI MINILAB 27F), nejkratšími dodacími lhůtami pro amatérskou fotografii (7 dnů pro černobílou, 21 pro barevnou) a také množstvím provedených výkonů dosahujících v roce 1970 obratu přes 9 milionů Kčs. Výsadní postavení gottwaldovského družstva potvrzovala řada ocenění z českých i mezinárodních výstav.

 

Toto renomé mezi místními družstvy odrážela i původní podoba hlavní budovy v centru města, která byla postavena v letech 1959 až 1962 podle návrhu Zdeňka Plesníka, jednoho z nejvýraznějších architektů poválečného období. Na konci 50. let měl za sebou již několik významných realizací, jako například Hvězdárnu ve Valašském Meziříčí (1950–1956), Dopravní podnik na Podvesné (1956), rozhlasový vysílač v Pekingu (1954–1956) nebo vily pro cestovatele Miroslava Zikmunda (1954) a Jiřího Hanzelku (1955).

 

Šestipodlažní stavba stojí v bezprostřední blízkosti náměstí Míru naproti kostelu sv. Filipa a Jakuba. Dům byl osazen v dlouho nezastavěné proluce mezi městskými domy sdružujícími funkci obchodní v parteru a ubytovací v patrech. Ze tří stran zastavěný, úzký pozemek byl nevhodný pro bytovou výstavbu, pro účely fotolaboratoří však bylo místo ideální, protože provoz vyžadoval spíše nepřímé osvětlení. Úzká proluka umožnila architektovi Zdeňku Plesníkovi soustředit hlavní výraz budovy na průčelí směrem do ulice Revoluční (dnes třída Tomáše Bati).

 

Šestipodlažní podsklepená stavba s rovnou střechou má železobetonovou konstrukci téměř baťovských rozměrů 6 × 5,70 metrů, která umožňuje variabilní řešení dispozice interiéru. Součástí nosného systému jsou dva betonové sloupy o kruhovém průřezu vystupující do prostoru parteru s hlavním vstupem. Nad nimi pokračuje arkýřová fasáda, která překrývá druhé až páté podlaží. Poslední, šesté, podlaží potom ustupuje, a tím vzniká prostor pro terasu. Použití ocelových okenních profilů opláštěných leštěným hliníkem bylo ve své době výjimečné a také finančně náročné. Plesníkův rukopis lze vyčíst v charakteristickém členění obdélníkových oken, kde betonové sloupky rytmizují jinak téměř celoprosklené osově symetrické průčelí hlavní fasády.

 

Vlastní řešení má první poschodí, kde jsou okna rozdělena do tří částí, přičemž středové velkoplošné prosklení mělo fungovat jako matrice, na níž se bude ze strany studia promítat denní práce fotografického družstva. Architekt Plesník také reaguje na okolní zástavbu, kterou ze strany od náměstí tvoří nárožní dům manželů Trantírkových od architekta Viktora Jandáska. Stejně jako na této stavbě se i na Fotografii objevuje – ve Zlíně nezvyklý – keramický obklad ve světlé barvě. Výrazná čelní fasáda Fotografie byla oceňována pro svůj jedinečný výraz a bývá považována za mezistupeň či hybrid funkcionalistického průčelí a zavěšené fasády (curtain walls). Dům zakončuje výrazný neon s nápisem „fotografia“.

 

Moderní, na svou dobu progresivní a nákladné bylo také řešení interiéru. Z parteru se dvojitými dveřmi vstupovalo do haly s čekárnou, recepcí a službou pro fotoamatéry. Prostoru dominovalo elegantní monolitické točité schodiště spojující přízemí s prvním patrem, kde bylo hlavní studio určené pro velké záběry. Za ním se nacházelo ještě malé studio a další čekárna s příslušenstvím. V druhém patře bylo umístěno studio s příručním skladem a nabíjecí komorou a čekárnu doplňovaly tři boxy úpravny. Kanceláře spolu s telefonními ústřednami a šatnami se nacházely ve třetím a čtvrtém patře, zbytek prostoru sloužil laboratořím pro černobílou amatérskou i ateliérovou fotografii. V posledním patře fungovala jídelna s bufetem s možností využití jižní terasy. Na severní straně s přímým osvětlením bylo oddělení retušérů. Na mezipodestách byla umístěna umývárna s toaletami.

 

K největšímu zásahu do stavby došlo v roce 1997, kdy už byla budova v soukromém vlastnictví a fungovala jako „podnikatelský dům“. I přes nesouhlas architekta Zdeňka Plesníka byla vyměněna původní okna za nové hliníkové europrofily s reflexními skly, zábradlí na terase bylo nahrazeno ocelovými trubkami, došlo také k výměně světlého keramického obkladu za nové dlaždice v šedé barvě a o jiném formátu (30 × 30 cm). Světlou barevnost celé fasády, která dávala vyznít přirozeným odstínům použitých materiálů, nahradila grafitová šeď.

 

Původní Plesníkova koncepce transparentního domu byla touto necitlivou úpravou zcela zničena. Jednotlivá patra budovy byla postupně uzpůsobena různým provozům – prodejně nábytku, čajovně, herně, realitní kanceláři a dalším subjektům. Vizuální smog na fasádě nedůstojně hyzdí dům, který býval často publikovanou a oceňovanou chloubou poválečné architektury. Poslední upomínkou na slavnou éru gottwaldovského družstva Fotografia je provoz minilabu v přízemí. 

 

LŠ