Filmové laboratoře

V srpnu roku 1945 byl zestátněn československý film a zlínské ateliéry se staly součástí Československé filmové společnosti. Budoucnost filmové tvorby ve Zlíně byla nejistá a hrozilo přestěhování ateliéru do Brna. Filmová výrobní skupina pro Moravu ve Zlíně, která měla vyrábět krátké, a zejména školní filmy pro celé Československo, neměla na svou práci adekvátní prostor. O ten se dělila s prosperujícími filmovými laboratořemi, které díky kvalitnímu technickému vybavení vyráběly filmy v dvousměnném provozu nejen pro česká kina, ale také pro zahraničí. Nové laboratoře určené pro 16mm film se měly podle dobové korespondence stavět v Praze. 

 

Kulturní i průmyslový potenciál, který pro Zlín filmové ateliéry a laboratoře znamenaly, byl však zřejmý představitelům kraje a města v čele se starostou Vilémem Morýsem i znárodněnému podniku Baťa. Proto požádali filmové ústředí o vybudování laboratoří ve Zlíně. Podmínkou pro schválení byla co nejrychlejší výstavba budovy a podpora města, které mělo zajistit nový 2km vodovod a rozšířit obytnou čtvrť Fabiánka o byty pro nové zaměstnance laboratoří.

 

Dvoupodlažní, částečně podsklepená budova s rovnou střechou vznikla mezi lety 1948 až 1950 jen několik desítek metrů od filmového ateliéru. Autorem návrhu je opět architekt Vladimír Karfík, který se po válce odstěhoval do Bratislavy, kde spoluzakládal Fakultu architektury. Do Zlína se však pravidelně vrací a projektuje zde například bytové domy na Obecinách (1946) nebo zimní lázně (1950). 

 

Budova filmových laboratoří má železobetonovou skeletovou konstrukci využívající ještě standardizovaný baťovský systém 6,15 × 6,15 m s hranatými sloupy. Na rozdíl od strohé tovární architektury modeluje architekt hlavní fasádu pomocí předstupující schodišťové haly, která symetricky rozděluje celý objekt. Její základnou je předsazená zaoblená střecha zakrývající hlavní vstup. Ten určuje z každé strany jedna místnost (vrátnice a kuřárna) prosklená lomenými okny. Dalším prvkem rytmizujícím fasádu je zaoblený úzký balkon s nízkým zábradlím po obvodu celého prvního patra, který měl v případě požáru umožnit zaměstnancům únik oknem. Fasáda je rozdělena bílými sloupy do jednotlivých polí, mezi dvoudílná okna amerického typu jsou umístěny cihelné pilířky. Nad posledním překladem jsou dvě řady cihelné vyzdívky, které uzavírá tenká střešní římsa. Podobné prvky, zjemňující strohý charakter baťovských staveb, uplatnil Vladimír Karfík už u společenského domu ve čtvrti Díly (1937) a později završil tuto organickou linku funkcionalismu budovou zimních lázní.

 

Ve filmových laboratořích se zpracovával hořlavý i nehořlavý materiál, vyráběl se převážně film široký 16 mm, ale i němý a zvukový film o šířce 8 mm. Klasický trojtrakt uvnitř dispozice narušuje přemístění sloupů v jihovýchodní části objektu, kde jsou zvětšeny úpravny a společenské místnosti, v patře potom předváděcí místnosti, mezi které byla včleněna promítací kabina. Filmová výroba byla umístěna v přízemí, v prvním patře se nacházela výroba a regenerace chemických roztoků, vyvolávání, kopírování, kontrolní předvádění, střižny, manipulace a expedice. V suterénu fungovaly sklady, šatny personálu a kotelna se skladem paliva.

 

V roce 1961 vypracoval architekt Adolf Zikmund projekt na rekonstrukci filmových ateliérů. Kromě úprav potřebných pro lepší provoz laboratoří navrhl také přístavbu nové budovy – skladu filmových surovin a pomocných provozů laboratoří. Obě budovy se v prvním patře propojily chodbou tak, aby se provoz laboratoří dostal do jednoho podlaží. Tato přístavba citlivě navazuje na původní objekt podobným objemem i použitými detaily.

 

Laboratoře prošly několika rekonstrukcemi a změnami souvisejícími s potřebami filmové výroby. V exteriéru byla vyměněna okna, původní zábradlí už neexistuje. Přesto má dům svůj jasně rozpoznatelný charakter. V současné době je budova sídlem několika soukromých společností zabývajících se převážně filmovou produkcí. V přístavbě je umístěn Kabinet filmové historie představující činnost ateliéru od roku 1936 po současnost.