Lesní hřbitov

Myšlenka zřízení nového hřbitova se opakovaně objevuje na jednáních obecní samosprávy po celá 20. léta 20. století. Stávající pohřebiště (v místech dnešního parku nad Kudlovskou přehradou) bylo již delší dobu nevyhovující. V rohu stála polorozbořená márnice, prostor byl přeplněný, ohradní zeď zanedbaná. Po nerealizovaných úvahách o jeho rozšíření se začalo s hledáním vhodného pozemku pro zřízení nového hřbitova.

Někdy kolem roku 1928 bylo rozhodnuto o uplatnění konceptu lesního hřbitova. Tento směr snad stanovil Tomáš Baťa. Lze tak usuzovat podle jeho textu z roku 1931, v němž popisuje svou představu hřbitova jako živého místa parkového typu, vhodného k nedělním návštěvám a piknikům. Inspirační zdroje můžeme hledat, jako ve Zlíně často, v americkém vzoru. Na americké přírodní hřbitovy se odkazuje v několika dobových článcích zlínských novin. Zdůrazňuje se návrat k přírodě či příznivé působení přírodního prostředí na pozůstalé. Objevuje se také argument poukazující na smazání třídních a sociálních rozdílů, neboť respekt k přirozenému prostředí lesa nedovoluje budovat okázalé a nákladné hroby.

Původní záměr prozkoumat několik lesních hřbitovů v Německu, Francii a Anglii se nakonec neuskutečnil a hlavní inspirací pro zlínský záměr se staly dvě návštěvy (1929, 1931) hřbitova v Novém Boru, založeného roku 1909 podle projektu zahradního architekta Hanse Pietznera.

Roku 1930 byl vybrán vhodný 50hektarový pozemek v trati Díly a okresní úřad dokonce již vydal povolení, ale z neznámého důvodu ze záměru sešlo a hledalo se jiné vhodné místo. Vše se uspíšilo na počátku roku 1931 poté, co syn městského lékaře Rudolfa Gerbece dostal zápal plic, kterému 18. dubna 1931 podlehl. Těžká nemoc a skon studenta medicíny Rudolfa Gerbece mladšího se časově shodují s urychleným výběrem pozemku pro hřbitov v lese Barabáš u silnice ze Zlína do Březnice, který městská rada schválila 13. dubna. Povolení ke zřízení hřbitova vydal Okresní úřad v Uherském Hradišti 23. dubna 1931, dva dny po pohřbu R. Gerbece.

Vymezený prostor nového hřbitova o celkové ploše 33,34 ha se měl upravovat postupně. Zásahy do lesního porostu měly být co nejmenší, aby zůstal maximálně zachován lesní charakter místa. Přesto bylo nutné postupně vybudovat několik objektů. Západně od vstupu standardní firemní jednodomek pro správce hřbitova, východně bufet nabízející občerstvení návštěvníkům. Zda došlo k výstavbě uvažované pitevny a úschovny mrtvol, není zřejmé. Návštěvy hřbitova mělo usnadnit plánované zavedení pravidelné autobusové dopravy.

K úpravám budoucího lesního hřbitova se až do tragické smrti Tomáše Bati 12. července 1932 nepřistoupilo. Teprve v druhé polovině roku 1932 připravil architekt F. L. Gahura společně s inženýrem Josefem Harvánkem plán lesního hřbitova. Realizovaný návrh pracuje s konfigurací terénu. Od vstupu na hřbitov v zářezu kopce stoupá vzhůru ústřední široká komunikace k centrálnímu kříži s postavou Krista vítězného od F. L. Gahury, který dominuje hřbitovu z nejvyššího bodu. Od této cesty se do všech stran rozbíhaly lesní cestičky. Nepočítalo se s budováním pravidelných chodníků v rastru plánem definovaných hektarových polí. Východní část hřbitova ohraničená hlavní cestou byla vyčleněna pro římskokatolickou církev, v západní části se počítalo s rozdělením polí podle dalších křesťanských denominací a pro bezvěrce.

Přistoupilo se k formulování regulačních pravidel úprav hrobů, které měly svojí výškou v maximální míře respektovat přirozený prostor lesa (maximální stanovená výška náhrobku 1 m). Podobu všech náhrobků schvalovala hřbitovní komise. Patrně respektovala opakovaně formulovaná doporučení F. L. Gahury, aby kameníci při ztvárnění náhrobků využívali geometrických forem a přirozených materiálů. Za oficiální datum zprovoznění hřbitova můžeme považovat vysvěcení římskokatolické části dne 6. listopadu 1932. Roku 1935 došlo k vyčlenění pole číslo 17 pro zřízení židovského hřbitova.

Původně plánovaná výstavba římskokatolické kaple a obřadní síně symetricky v prostoru centrálního kříže nedošla realizace, přestože architekt Gahura vytvořil v letech 1935–1938 celou řadu návrhů koncepčně navazujících na práci s konstrukčním systémem baťovských staveb, založeným na využívání pravidelného rastru železobetonových sloupů, vyzdívek z režných cihel a velkých oken. Neuskutečnily se ani další návrhy úprav: skromnější obřadní síň (1941) a kolumbárium (1945) od architekta Gahury, úprava vstupu na hřbitov (1943) architekta Jana Víška.

Výrazný vstup do prostoru lesního hřbitova tak představuje až výstavba obřadní síně s krematoriem (1967–1978) architekta Jiřího Čančíka, včetně budovy správy hřbitova u vchodu. V souvislosti s touto výstavbou byl pravděpodobně zbourán původní domek správce. Tehdy došlo také ke zřízení první vsypové loučky. Druhou ztvárnila zahradní architektka Kateřina Tuzarová roku 1995 v podobě brány a kamenné řeky Styx oddělující symbolicky prostor živých a mrtvých. Od roku 2004 se v několika etapách buduje kolumbárium v ohradní zdi hřbitova.

Přes veškeré zásahy neztrácí Lesní hřbitov původní výraz a zachovává si nezaměnitelnou atmosféru. Je také důležitým místem lokální paměti, neboť je místem posledního odpočinku řady osobností: filmařů Hermíny Týrlové, Karla Zemana, Jaroslava Novotného, Josefa Pinkase, výtvarníků Zdeňka Kováře, Libuše a Františka Niklových, novináře Josefa Vaňhary, parašutisty Ivana Kolaříka nebo architektů Miroslava Drofy, Eduarda Staši a Zdeňka Plesníka. Hrob autora projektu hřbitova F. L. Gahury navíc přesně vystihuje jeho názor na ideální podobu náhrobku – nevelká kamenná deska ve tvaru kruhové výseče je položena na zemi a souzní s prostorem lesa. Zvláště působivý je Gahurou ztvárněný okrsek čestného pohřebiště rodiny Baťovy a jejich nejbližších spolupracovníků. Hroby jsou zakryté deskami z leštěného černého mramoru, v nichž se odráží okolní les. Prostor umocňuje zmenšená varianta centrálního kříže. Tento celek nejlépe vystihuje původně formulovaný záměr maximálního respektu k přirozenému lesnímu prostředí.

 

 

DV