en

Klášter

Datace 1937–1938
Architekt/ka Miroslav Lorenc
Kód Z8
Adresa Divadelní 3242, Zlín
MHD MHD: Školní (TROL 1, 2, 3, 4, 5, 8, 9, 11, 12, 13, BUS 31, 32, 33, 35, 36, 38, 53, 70, 90) Divadlo (BUS 31, 70)
GPS 49.2243628N, 17.6698578E

Dům „Marianum“ kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, dodnes nazývaný „klášter“, zaujímá v místním kontextu specifickou pozici. Sociální oblast je ve Zlíně 30. let oproti výstavbě ubytovacích, sportovních či kulturních zařízení do značné míry redukována na zájem firmy o výkonné zaměstnance, a ve městě tak schází kvalifikovaná péče o vyloučené skupiny – sirotky, přestárlé a nemohoucí. Právě těmto oblastem se od svého konstituování ve 2. polovině 19. století věnovala kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě. Svoji pozornost soustředila na dvě oblasti – ošetřovatelskou a pedagogicko-výchovnou. 
Impulzem ke zřízení útulku pro sirotky a přestárlé ženy byl dar pardubického dominikána P. Verbergra, který na tyto účely věnoval svůj dům ve Zlíně. Prodej jeho domu a dalších nemovitostí zlínské rodačky, představené olomouckého kláštera sestry Domitilly M. Karlíkové vytvořily základní kapitál postupně rozšiřovaný o dary firmy Baťa, města Zlína a řady drobných donátorů.
Pro novou stavbu byl získán terénně komplikovaný pozemek na Divadelní ulici (v době výstavby Hřbitovní) – nedaleko kostela sv. Filipa a Jakuba a tehdejší budovy fary. Klášter získal místo v lokalitě, která v kontextu města vždy plnila roli duchovního a sociálního centra. Výstavba domu nazvaného Marianum, na počest Marie Baťové, podle návrhu architekta Miroslava Lorence (1896–1943) odpovídá dobové zonaci města. Na jedné straně bobtnající prstenec zástavby spojené s průmyslovou výrobou, na druhé původní jádro historicky rostlého města se zachováním tradičních funkcí péče o všechny občany (obecní samospráva, duchovní správa, sociální péče).
K položení základního kamene, do nějž byla uložena pamětní listina, došlo v neděli 26. 8. 1937. Slavnostní vysvěcení hotové stavby se uskutečnilo 11. 12. 1938. Celkové náklady se vyšplhaly na 2 miliony korun.
Stavba budovy označované v projektové dokumentaci jako „útulek pro sirotky a přestárlé“ byla rozdělena do dvou etap. Kvůli nedostatku financí se nakonec uskutečnila pouze první z nich. Z návrhu je patrná Lorencova snaha propojit ulice Hřbitovní a Štefánikovu dlouhou budovou, která by svým objemem vytvořila výraznou dominantu této části města. 
V první etapě se realizovala stavba ve tvaru obráceného písmene Z. V druhé etapě mělo podle Lorencova návrhu dojít k přístavbě jižního křídla sahajícího až k ulici Štefánikova. Do této části měla být umístěna nová kaple přístupná veřejnosti a prostor školy pro dívky. 
Sousední dům bezpečnosti (základna hasičů), který je dnes spojen s objektem divadla, byl původně plánován jako dvojice na sebe kolmých budov. Mezi domem Marianum a domem bezpečnosti tak měla vzniknout menší téměř čtvercová piazzetta. Tyto plány se však nerealizovaly. 
Stávající budovu útulku ve tvaru obráceného písmene Z utváří přísné a propracované tvarosloví založené na jednoduchých plochách, které jsou kompozičně narušovány. Střední křídlo výrazně převyšuje dva přilehlé trakty. Vertikalitu střední části navíc podporuje pás luxferových oken, která osvětlují chodbu se schodištěm. Severní křídlo útulku se nachází na terénním zlomu, jižní trakt je naproti tomu osazen na terénu a směrem po svahu klesá. 
Topologie parcely dala vzniknout dvěma podzemním podlažím, jižní křídlo bylo při dokončení stavby dvoupatrové a střední část třípatrová. Dvorní fasádu orientovanou na jih rytmizují subtilní balkony vždy pro dva pokoje. Členění této ubytovací části domu připomíná estetiku německého Bauhausu. Dalším prvkem narušujícím přísné členění stavby je rizalit kapkovitého tvaru vystupující ve střední části jižního křídla. Ten prosvětluje společnou chodbu před kaplí v prvním patře a byl součástí původního vstupu, kdy bylo patro s terénem propojeno venkovním schodištěm.
První patro využívaly řádové sestry – v severním křídle se nacházela kaple a střední část sloužila jako klauzura. Zbytek budovy (suterén, přízemí a první patro) plnil veřejné funkce – ubytování starších, sociálně potřebných žen, péče o sirotky, ale také o děti zaměstnaných rodičů, kteří mohli útulek využívat jako školku. V přízemí se kromě pokojů nacházelo také jeviště a velká místnost pro děti. Část prostor byla určena pro mladé dívky přicházející do Zlína hledat zaměstnání v domácí službě. 
V závěru 2. světové války se rozšířila funkce domova na starobinec o 30 lůžkách a řádové sestry zajišťovaly provoz veřejné vývařovny a opravny prádla. Roku 1949 byl do domu přestěhován městský starobinec, který se ale počátkem ledna 1951 vystěhoval do Lukova. Řádové sestry musely Gottwaldov nedobrovolně opustit 10. dubna 1951 a budova přešla do majetku státu. 
Od roku 1956 sloužil objekt okresnímu vojenskému velitelství. Z této doby pochází největší změna, která zasáhla do podoby kláštera. V roce 1958 byla nejprve provedena nástavba budovy podle plánů Státního projekčního ústav Gottwaldov. Každé křídlo bylo zvýšeno o jedno patro a řada architektonických prvků (vystupující oblouk v severním traktu, dvorní trakt s rizalitem) byla kompozičně zcela změněna. Lorencovy přesně dané proporce byly narušeny, i když z dnešního pohledu lze nadstavbu považovat za citlivě provedenou. 
Dalším zásahem do okolního prostředí kláštera bylo postavení nové čtyřpodlažní budovy krajského vojenského velitelství (dnes VŠ koleje), která stojí kolmo u jižního křídla. V roce 1962 byly oba objekty propojeny spojovacím krčkem, který zrušil vstup přes otevřené schodiště v jižním traktu. 
Koncem 60. let prošla výraznou proměnou také dnešní Divadelní ulice. Bez náhrady byl zbourán objekt fary (1967) a došlo také k likvidaci zbytku nízké obytné zástavby na protějším nároží v souvislosti s výstavbou divadla. Někdejší dům bezpečnosti se stal integrální součástí divadelního komplexu.
V rámci restitucí se Marianum roku 1994 vrátilo do majetku kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě a po nezbytných úpravách od té doby slouží převážně sociálním a komunitním účelům. V roce 1995 se podařilo zřídit novou kapli v druhém patře severního křídla, autorem úpravy i designu mobiliáře je architekt Josef Barták. Exteriér ztratil Lorencovo pečlivě komponované funkcionalistické řešení. Přesto si budova uchovala původní puristicky výraz. Interiéry kláštera jsou ovšem silně poznamenány proměnlivými funkcemi, které musela stavba v průběhu 20. století absorbovat. Jednou z posledních originálních prostor je chodba se schodištěm a luxferovými okny.
 
DV