en

Evangelický kostel

Datace 1936–1937
Architekt/ka Vladimír Karfík
Kód Z8
Adresa Štefánikova 3018, Zlín
MHD MHD: Slovenská (TROL 1, 3, 9, 11, 12, 13, BUS 90)
GPS 49.2242156N, 17.6759761E

Formování zlínského evangelického sboru spadá do 20. a 30. let 20. století. Prudký nárůst počtu protestantů tehdy zaznamenáváme ve spojitosti s příchodem velkého množství zaměstnanců do firmy Baťa ze všech koutů republiky. 
Od počátku 30. let se představitelé zlínských evangelíků snažili získat vhodný pozemek v širším centru města pro stavbu kostela. Bohoslužebný sál v malém domku na Hluboké ulici, který fungoval od roku 1928, brzy nedostačoval potřebám rozrůstajícího se společenství. Velkorysé představy o vzniku rozsáhlého areálu s kostelem, domy pro faráře, kostelníka a větší budovou pro setkávání mládeže zhmotnil v několika skicách stavební asistent Josef Zelinka roku 1934. Realizace narážela na vysoké ceny pozemků, zvláště když většinu volných stavebních parcel okamžitě kupovala firma Baťa pro své záměry. Jedinou schůdnou cestou se stala spolupráce s místní samosprávou. Starosta města Dominik Čipera stavbu podporoval a zřejmě díky jeho vlivu se firma Baťa uvolila prodat za výhodnou cenu svažitý trojúhelníkový pozemek mezi ulicemi Štefánikova a Kamenná (dnes Slovenská). Evangelíci získali roku 1935 zdarma kompletní projekt, firma díky tomu mohla zásadně ovlivnit podobu budoucího kostela, sakrální dominanty funkcionalistického města. Tomu odpovídalo i umístění v nově se formující východní části Zlína na okraji čtvrti baťovských domků Díly. 
Město, respektive firma Baťa, pověřilo úkolem vyhotovit plány počátkem roku 1935 architekta Vladimíra Karfíka, který už realizoval například kostel pro bratislavskou Petržalku (1930). I zde využil Karfík typizovaných továrních konstrukčních modulů a navrhl jednoduché bazilikální trojlodí s nízkou věží nad vstupem. Další projekty sakrálních staveb se nerealizovaly (Prštné, Otrokovice-Baťov). Až v roce 1949 byl podle jeho plánů původně zamýšlených pro Otrokovice postaven římskokatolický kostel na Slovensku v Partyzánském.
V říjnu roku 1936 vydalo město povolení ke stavbě, kterou provedl stavitel (a evangelík) Josef Winkler. Na Velikonoční pondělí roku 1937 se uskutečnilo slavnostní otevření nového kostela.
Vladimír Karfík si mistrně poradil s umístěním stavby do svažité parcely. Podařilo se mu vytvořit pohledově atraktivní a v rámci okolní zástavby dominantní urbanistický prvek. Celek sestává ze tří prostupujících hranolů/kubusů, jejichž tvarování je definováno funkcí. Pohledovou horizontálu tvoří souběžně se Štefánikovou ulicí posazený malý sál a vstupní prostor kostela. Přirozeného spádu terénu využil architekt pro hlavní loď s nezvykle komponovaným stupňovitým uspořádáním lavic. Hlavní sál zastřešuje železná příhradová konstrukce. Vertikální dominantou je věž zvonice završená kalichem ve zvýrazněném nároží. Dynamiku celé stavbě dodávají svislé pásy okenních otvorů složených ze čtvercových prefabrikovaných polí. Jde o motiv použitý u malého i hlavního sálu. 
Z důvodu vysokých nákladů se upustilo od původně navrhované břízolitové omítky ve prospěch levnější hladké vápenocementové. Hlavní sál, zcela oproštěný od umělecké výzdoby, sjednocuje použití tmavého dřeva kazatelny i tvarově jednoduchých lavic. Osvětlení zajišťovala jednoduchá světla na bočních stěnách. Čistotu prostoru narušovalo pouze užití velkých litinových kamen v rozích sálu pro vytápění. Strohost vnějších tvarů i vnitřního vybavení dobře koresponduje s teologickými důrazy protestantismu.
Hlavním vchodem ze Štefánikovy ulice se dostáváme do vestibulu, jemuž pohledově dominuje prostor někdejší šatny. Odsud vedou do hlavního sálu dvě symetricky umístěná schodiště, která nezvykle ústí do ústředního prostoru chrámu ke kazatelně a stolu Páně. Hlavní sál má ještě jeden vchod, z ulice Slovenská. Zde při vstupu vynikají poměrně robustní skříně s varhanami na kůru, instalovanými v 70. letech 20. století. Jde o prostorově nejvýraznější úpravu realizovanou za celou existenci kostela, pomineme-li nahrazení vápenocementové fasády břízolitovou omítkou (tato změna navíc odpovídala původnímu záměru autora stavby). 
Z vestibulu je přístupný malý sál sloužící různým účelům. V současnosti je hlavním modloslužebným prostorem dvou dalších církví – Církve bratrské a Církve československé husitské. V čele sálu je umístěna abstraktní dřevěná plastika, na boční stěně triptych Lubomíra Jarcovjáka. Hlavní sál prošel několikerou výtvarnou proměnou. V současnosti je zde instalován obraz Milosrdný samaritán Miroslava Hanáka a v souladu s evangelickou tradicí citáty z biblických textů v grafické úpravě Pavla Falátka. Někdejší prostor šatny ve vstupním vestibulu je dnes využívaný pro galerii (úprava Ivana Bergmanna, 2007). Nedávno došlo k citlivé rekonstrukci typické baťovské podlahy červené barvy, ale vnitřní mobiliář (lavice, loučové svítilny, kazatelna, dveře, kování) je původní. V roce 2016 byl do zvonice instalován zvon z dílny Josefa Tkadlece.
Evangelický kostel společně s později vystavěným společenským domem na Dílech (V. Karfík, 1936, dnes Malá scéna) náleží k zásadním předválečným veřejným stavbám v této části města. Svými vyváženými proporcemi a funkcionalistickou jednoduchostí zapadá do urbanistického kontextu baťovského Zlína, vůči němuž se zároveň vymezuje pominutím nejtypičtějšího vizuálního prvku – červené režné cihly. O kvalitě architektonického řešení Vladimíra Karfíka svědčí autentičnost, s jakou se kostel dochoval do dnešních dnů.
 

 DV