Vila Jiřího Hanzelky

Vila cestovatele Jiřího Hanzelky stojí jen několik desítek metrů od vily jeho kolegy Miroslava Zikmunda. Dvojici vysoce individualizovaných rodinných domů připravoval souběžně zlínský architekt Zdeněk Plesník. První skica obou domů, navzájem spojených úzkou cestou, je datována do března roku 1953, projektové plány předložené stavebnímu úřadu nesou rok následující. Zdeněk Plesník navrhl v době vrcholící sorely a hromadné výstavby velkokapacitních domů reprezentativní vily, které navazují na vilovou výstavbu meziválečného Zlína. Jsou stylově jednotné a mají jasně rozpoznatelný architektonický rukopis, který se pak naposledy opakuje u vily hudebního skladatele Zdeňka Lišky na Kudlově.

Oba cestovatelé měli sice podobné požadavky na prostory zahrnující vlastní pracovnu, archiv, fotokomoru, střižnu a knihovnu, v mnohém jsou však jejich vily protikladem. Zikmundova vila je samozřejmou součástí zahrady a dispozičně využívá wrightovské principy komponování prostoru. Hanzelkova vila je oproti tomu svou jasnou pyramidální kompozicí hmot, kterou v době užívání završovala vysílačka instalovaná na střeše, výraznou dominantou v rozvíjející se vilové čtvrti na Nivách. Podobně jako u Zikmundovy vily bylo ale i v Hanzelkově případě důležité sepětí domu s okolím. Plesník reaguje na terénní konfiguraci pozemku a osazuje objekt do prostoru tak, že podnož domu navazuje na modelované svahy v zahradě. Okolní zahrada byla koncipována jako sad, kam se postupně dosazovaly křoviny a jehličnany.

Obě stavby sdílí mnoho podobných prvků a detailů, které je propojují se zlínskou baťovskou architekturou, ale také se soudobou gottwaldovskou výstavbou. Využívají stejné materiály v exteriéru – prefabrikované výplně parapetů, kamenný sokl, ostění okenních otvorů, římsy lemující balkon a okna plynule procházející okolo celého domu. Na rozdíl od Zikmundovy vily se zde výrazněji objevuje také režná cihla, která neslouží jen jako vyzdívka, ale svým kladením funguje jako dekorativní prvek na fasádě. Tento motiv připomíná soudobou skandinávskou architekturu, Zdeněk Plesník jej následně uplatnil také na Liškově vile. Severní hmota domu s ložnicemi je zase materiálově oddělena kontrastní brizolitovou omítkou.

Dvoupodlažní dům s částečným podsklepením je zapuštěný do severojižního svahu s výškovým rozdílem téměř 7 metrů na délku stavby. Terénní konfiguraci Plesník využívá a dům kaskádově roste po vrstevnici. Suterén s provozními místnostmi je částečně zapuštěný, jsou zde umístěny tři archivy, kotelna a garáž dimenzovaná na dvě auta. V suterénu se na východní straně nachází také hlavní vchod do budovy s prostornou vstupní halou a schodištěm vedoucím do prvního podlaží, které je rozděleno na dvě ramena ve tvaru písmena T. Prostorné společenské pokoje v patře svým členěním a využitím rozdílných výškových úrovní odkazují k raumplanu Adolfa Loose. Prostor je zároveň přesně dimenzovaný na šíření zvuku varhan, které byly umístěny v samostatné místnosti oddělené skládací dubovou stěnou. Na severní straně domu se rozkládají provozní místnosti – sklady potravin, prádelna, kuchyň s přípravnou, jídelní kout umožňující vstup na terasu – podobně jako je tomu u Zikmundovy vily. Do patra je situována rozlehlá pracovna s knihovnou, čtyři ložnice a tělocvična se šatnou. Stejně jako u prvního podlaží se i zde dá vystoupit na terén prostřednictvím terasy s pergolou.

Interiér vily byl prosvětlený, s velkorysými světlými výškami pokojů (2,70 ̶ 3,90 m). Za nábytkovými kusy stál designér Miroslav Navrátil, který byl autorem vybavení i ostatních dvou vil. Z dochované fotodokumentace vyplývá, že kromě vestavěného nábytku a knihoven doplňují společný prostor také kloubová lampa, lehká lamelová křesla, stolky a další nábytkové kusy.

Vilu obývali manželé Hanzelkovi jen krátce, kolaudace proběhla v lednu 1956, už o dva roky později daroval Jiří Hanzelka vilu Československému státu. Městský výbor v Gottwaldově výměnou za ni poskytl financování následující expedice do Asie a Oceánie (1959–1964). Podmínkou převzetí se stalo zřízení mateřské školky s celotýdenním provozem. Vila tak dostala nové využití, původní interiér byl rozebrán, částečně odvezen a přestavěn pro potřeby jeslí. Tyto úpravy do velké míry znehodnotily původní architektonický návrh. Dům slouží dodnes jako dětský stacionář. I přes řadu necitlivých zásahů do exteriéru stavby – vybourání okna na východní fasádě či přístavba výtahu – je vila Jiřího Hanzelky cenným příkladem vilové zástavby 50. let v Československu.

 

 

LŠ