Vila Miroslava Zikmunda

Jedním z důvodů, proč se cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka rozhodli přestěhovat do Zlína, měla být podle Zikmundových vzpomínek projížďka na lyžích z hotelu Moskva do filmových ateliérů na Kudlov, kde připravovali nový dokumentární film. To by se jim na trase Vinohrady–Barrandov nemohlo stát. Shodou okolností prodával v roce 1953 režisér Elmar Klos, funkcionalistickou vilu postavenou v roce 1935.

Dům s velkou zahradou stojící v mírném svahu v nově vznikající čtvrti na Nivách, nechal postavit Baťův podpůrný fond pro Josefa Januštíka, Klosova nevlastního otce a prvního hejtmana zlínského okresu. Projekt dvoupodlažní vily s rovnou střechou vypracovalo Stavební oddělení firmy Baťa, autor však není na plánech uveden. Na rozdíl od většiny firemních rodinných domů měla Januštíkova vila světlou břízolitovou fasádu, neobvyklé bylo také dlouhé pásové okno na jihozápadním průčelí. Jednoduchý objem kostky je rozšířen o nárožní arkýř, do jehož středu byl v interiéru umístěn kulatý železobetonový „baťovský“ sloup. V polovině 30. let lze tento prvek chápat jako symbol vzájemného propojení Januštíka s prostředím, které jako hejtman spravoval a které nejvíce reprezentovala činnost firmy Baťa. Jednoramenné schodiště rozdělovalo přízemí na část provozní (kuchyň, hala, pokoj pro služku) a společný prostor (jídelna se společenskou místností). Do patra byly umístěny dvě ložnice, pokoj pro hosta a koupelna. Z haly se vstupovalo na rohovou terasu s výrazným luxferovým oknem prosvětlujícím vnitřní dispozici.  

Elmar Klos prodává vilu Miroslavu Zikmundovi 26. března 1953, ve stejném roce vypracovává zlínský architekt Zdeněk Plesník, zaměstnanec Centroprojektu, projekt adaptace domu, která dům otevřela do okolí, propojila se zelení a nabídla obyvatelům přímý kontakt se zahradou a s přírodní scenérií. Podobný koncept potom zúročil u následujících domů postavených pro Zikmundova kolegu Jiřího Hanzelku a hudebního skladatele Zdeňka Lišku. 

Exteriér vily je materiálově rozmanitý, kombinuje kamenný sokl v suterénu s betonovým prefabrikátem na zábradlí navazující terasy. Ve Zlíně tento prvek pozorujeme i na řadě dalších poválečných budov ve východní části města (např. Morýsovy domy, Kolektivní dům, Věžové domy). Perforované prefabrikáty pokračují pod okenními otvory arkýře, dodávají fasádě jemnější až dekorativní podobu a výrazně prosvětlují interiér. Plasticitu průčelí ze světlého břízolitu podporuje také subtilní betonové lemování vystupující z okenních otvorů. 

Na západní straně domu nechal Zdeněk Plesník vybudovat terasu, která rozvíjí motiv dřívějšího otevřeného arkýře. Na severní straně byla přistavěna kuchyně, do původních prostor se včlenila fotokomora a žehlírna. Rozšířením dispozice se propojují vnitřní prostory se zahradou, nika jídelny přímo navazuje na terasu vystupující nad terén. Jednotlivé místnosti byly upraveny tak, aby vila vyhovovala požadavkům Miroslava Zikmunda, například z pokoje pro služku se stala fotolaboratoř. Vnitřní schodiště bylo zvýrazněno nástupními schody orientovanými do obývacího pokoje, proměnou prošlo také členění místností v patře. Dvě ložnice byly rozděleny na tři místnosti, z původního pokoje pro hosty se stala Zikmundova pracovna, která byla navíc rozšířena o část prostoru dřívější haly zmenšené nyní na úzkou chodbu ústící do koupelny a tělocvičny. Svislé pevné zasklení nově prosvětluje schodiště. 

Tyto architektovy zásahy se projevily nejvíce na západní fasádě a dodaly domu nové proporce. Kontaktu budovy s okolní zelení napomáhá také vegetace porůstající všechny strany fasády. Zahrada měla být podle Zikmundova přání lesoparkem, který po celá léta pečlivě upravoval, doplňoval a všechny změny týkající se výsadby nových stromů a keřů či proměny terénu zaznamenával do zvláštních plánů.

Podoba interiéru odráží osobnost Miroslava Zikmunda, jeho pracovní potřeby i zálibu v živé práci s vlastními sbírkami či archivem. Vybrané objekty šlo variabilně obměňovat díky perforovanému obkladu stěny uvnitř společenského pokoje. Vybavení domu je dodnes zachováno v téměř intaktní podobě a je jedinečnou ukázkou nábytkového designu 50. let. Vedle Zdeňka Plesníka a Miroslava Zikmunda se na podobě vnitřního vybavení podílel zejména designér Miroslav Navrátil (1913–1999), který zde zúročil své zkušenosti s výrobou lodí či saní z ohýbaného dřeva. 

Interiér měl být vzdušný, prosvětlený, nábytkové kusy lehké, snadno přemístitelné a pohodlné. Kvůli nedostatku kovu v poválečném Československu hledali designéři a výrobci v průběhu 50. let nové technologie i způsoby spojování nábytkových kusů. Zikmundovým požadavkem byl například variabilní systém knihovny bez skel umožňující vytvořit polici pro libovolný formát knihy. Reakcí na toto cestovatelovo přání jsou ve všech skříních a knihovnách v domě tzv. zubatky. Jedná se o systém z vlnových vrstvených březových dýh, do nichž lze zasouvat police v roztečích po 12 mm. Pro obklady i nábytkové kusy se využívá převážně světlé, jasanové dřevo, výjimečně namořené v tabákovém odstínu. Sedací nábytek je vyrobený z lepených dřevěných lamel, vnitřní kostra je propletena popruhem, sedáky šlo použít buď samostatně, nebo ve skupině tak, aby vznikla podnožka, pohovka nebo dvojpostel. Díky spolupráci s Fatrou Napajedla se do interiéru dostávají také polotransparentní plastové fólie, které slouží jako výplně vestavěných skříní. Jedním z nejvýraznějších prvků dominujících prostoru arkýře je lampa s otočným ramenem o délce dva metry a s možností natočení v úhlu 180°.

V roce 2020 nabídl Miroslav Zikmund vilu i s pozemky k odkoupení svému příteli, zlínskému podnikateli Čestmíru Vančurovi, který nabídku přijal. V prostorách vily byl zřízen Nadační fond Zikmundova vila, který o objekt pečuje. Kromě nezbytné rekonstrukce domu a obnovy zahrady bude činností nadačního fondu také zvyšování povědomí o osobnostech s vilou spojených nebo publikační činnost. Po rekonstrukci je v plánu zpřístupnit vilu veřejnosti.  

 

 

LŠ