Vila Ludvíka Gerbece

Výstavba baťovských čtvrtí Zálešná a Podvesná, tentokrát ve východní části města u řeky Dřevnice, byla zahájena v roce 1926. Oblast byla hromadně zastavěna typizovanými dvojdomky nového typu „1927“ ve variantách s rovnou, častěji však sedlovou střechou. Tento prvek odlišuje Zálešnou od jiných obytných firemních okrsků. Ze standardizované produkce výrazně vybočuje dům pro Ludvíka Gerbece, který leží na západním okraji čtvrti.
Vilu navrhl v roce 1937 architekt Vladimír Karfík, vedoucí Stavebního oddělení. Jde o jednu z experimentálních staveb, které vznikaly v době hospodářského i stavebního rozvoje podniku v druhé polovině 30. let v souvislosti s hledáním nových moderních forem rodinného bydlení. Hlavní motivací byla aktualizace dobového obytného standardu vytvořením většího komfortu, rozšířením prostorových podmínek a použitím nových stavebních technologií. Mezníkem těchto snah se stala mezinárodní soutěž na nový rodinný domek z roku 1935, v jejíž porotě zasedal mimo jiné architekt švýcarského původu Le Corbusier.
Do návrhů tzv. ředitelských vil, které si na konci 30. let nechali navrhnout výše postavení manageři ve firmě, promítl Karfík zkušenosti ze zahraniční stáže v ateliéru Franka Lloyda Wrighta v USA. Parafráze Wrightových tzv. „prérijních“ domů spočívá ve zdůraznění horizontality a plasticity objektu pomocí přetažení poměrně ploché valbové střechy, která v jihovýchodní části dokonce vytváří krytou vstupní verandu, otevřenosti prostoru nebo křížovém půdorysu celé stavby s výškově odstupňovanými a na sebe kolmými křídly. Specifickým wrightovským prvkem jsou zalamovaná okna jdoucí přes roh domu v přízemí. To vše se podařilo skloubit se standardními parametry kompaktního a úsporného baťovského bydlení, jako je použití neomítnutého spárovaného zdiva nebo velkorysé začlenění do okolní zeleně.
Gerbecova vila prošla bezprostředně po sobě dvěma stavebními fázemi. V první z roku 1937 je dům koncipován jako částečně podsklepený jednodomek se šikmou střechou. V přízemí se nacházel pouze obývací pokoj propojený s jídelnou a kuchyň s příslušenstvím, v kolmém křídle pak pokoj pro služku a garáž. Do patra byly umístěny dvě ložnice a koupelna. V druhé fázi byla ještě nezkolaudovaná stavba v roce 1938 rozšířena o pracovnu a zimní zahradu napojené na obývací pokoj, k němu byl navíc přidán vystupující arkýř a instalován krb. Rovná střecha větší přístavby zároveň vytvořila prostornou terasu v patře.
Gerbecův dům vystupuje z řady standardizovaných firemních jednodomků, oproti kterým má lepší obytný standard. Nedosahuje však individualizace a přepychu, které architekt Karfík následně vtiskl tzv. ředitelským vilám. Základem zde je stále stejná baťovská forma, u které byl jednotlivými úpravami projektu radikálně zvýšen komfort a lépe propracováno prostorové řešení.
Změna projektu v průběhu realizace může souviset s dodatečným určením konkrétního nájemníka. Zatímco první návrh je označený jen jako „Domek se šikmou střechou“, upravené plány jsou již pojmenovány jako „Dům p. Gerbece“. Ludvík Gerbec, syn dr. Rudolfa Gerbece, blízkého spolupracovníka a rodinného lékaře Tomáše Bati a závodního lékaře celé firmy, dům skutečně krátce obýval. Gerbec mladší pracoval v řídicích funkcích ve Zlíně i v zahraničí. Již v roce 1938, kdy byla vila dokončena, byl pracovně vyslán do nizozemského Bestu, o rok později pokračoval do Belcampu v USA a nakonec v roce 1940 skončil na Filipínách, kde již za války zakládal novou firemní pobočku. Kvůli aktivní podpoře odboje ho v roce 1944 Japonci zatkli a věznili, což mu podlomilo zdraví. Po válce se celá rodina přestěhovala opět do Spojených států amerických, kde Ludvík Gerbec v roce 1960 zemřel.
Jejich původní dům ve Zlíně byl po roce 1948 adaptován na jesle n. p. Svit a roku 1958 byla zastavěna horní terasa. Postupně byla stavba degradována dalšími úpravami ve vnitřní dispozici i rozšířením vnitřních prostor přízemí o zastavěnou verandu a dvě dřevěné přístavby u vchodu z ulice. Také garáž pozbyla své dřívější funkce a nahradilo ji zpevněné parkovací stání. Dochovaných originálních řemeslných prvků a vybavení je minimum. Počátkem 90. let získala stavba svoje současné využití jako centrum denních služeb pro seniory zlínské Charity. Od roku 2001 je objekt památkově chráněn. Původní zahrada o rozloze 3500 m2 byla zmenšena a dnes stojí dům téměř ve stínu výškového bytového domu „Drofa“, vzniklého na počátku 60. let 20. století.

MK