Vila Františka Maloty

Jednou z nejzachovalejších vil postavených ve Zlíně během 2. světové války je rodinný dům Františka Maloty a jeho ženy Julie. František Malota (1900–1984) působil ve 30. letech v ředitelských funkcích firmy Baťa. Byl vedoucím nákupního oddělení, několik let pracoval také v zahraničí, mimo jiné jako ředitel továrny ve francouzském Hellocourtu. Od roku 1939 byl členem správní rady i akcionářem podniku. 

Architekt Vladimír Karfík ve své memoárové knize vzpomíná, že měl stavbu vyprojektovat v porýnském stylu s „přimíšením něčeho zlínského“. Stavba je tak experimentem odkazujícím zároveň k historickým a soudobým tendencím. V případě Karfíka se jedná o zúročení zkušenosti z americké stáže u Franka Lloyda Wrighta. Stylový pluralismus objektu ukazuje Karfíka jako všestranného autora, který uměl do svých návrhů zakomponovat přísné požadavky kladené na architekty ve firmě, ale zvládal zpracovat i volnější zadání a vyprojektovat také alternativní verzi funkcionalismu organických forem.

Podobně jako ostatní Karfíkovy individuálně řešené ředitelské rodinné domy je i Malotova vila umístěna na rozlehlém pozemku v blízkosti lesa s výhledem na město. Svažitá terénní konfigurace umožnila otevření suterénu do zahrady, dům je proto z hlavní ulice dvoupodlažní, ze západní strany třípodlažní. Ve Zlíně netypicky byla řešena fasáda domu – dvouvrstvá vápenno-cementová omítka byla v horní vrstvě upravena širokým hřebenem a tím se docílilo tzv. rýhování a plastické podoby povrchu. Vila je zastřešena sedlovou střechou s valbami a výraznými komíny. 

Základní půdorys se skládá z části určené pro manžele Malotovy s pokoji orientovanými na jih a z obslužné části na severní straně s vlastním vchodem, schodištěm, garážemi, bytem šoféra a pokoji pro personál. Vstup do domu otevírá reprezentativní hala s dřevěným zaobleným tvarovaným schodištěm, odkud lze vstoupit do patra se soukromými pokoji manželů nebo do společných prostor jídelny, obývacího pokoje a knihovny. Tyto pokoje oddělují posuvné dveře, takže při úplném otevření vzniká souvislý prostor o ploše více než 100 m2. Efekt propojenosti je navíc podpořen výhledem do okolní přírody skrz kryté i otevřené terasy nebo nárožní zalamovaná okna. Tyto prvky společně s rozrůstajícím se půdorysem domu a výraznými komíny připomínají tzv. prérijní domy, s nimiž se Karfík seznámil u F. L. Wrighta. V patře se nacházely dvě ložnice a pokoj pro hosta. Manželé Malotovi neměli děti, jejich soukromé prostory jsou propojené s oblékárnou, boudoirem a lázní s možností vstupu na balkón.

Velkoryse vybavený je také interiér, mnohé z původních prvků navíc zůstaly dodnes zachovány. Například vestavěný nábytek v knihovně, dřevěné obklady stěn, originální arkýřová okna s mramorovým obkladem, vestavěné vitríny, krb, vlysové podlahy, teracové žlaby i některé koupelnové obklady. V suterénu se nacházel také poslední společenský pokoj určený pro rekreaci či jako taneční sál s možností vstupu na terasu, kde bylo možné využít, dnes už neexistující, venkovní bazén. Dům propojuje s přilehlou zahradou systém teras, ramp, schodišť a opěrných zídek. V kontaktu se zelení zůstávají i pokoje v patře se třemi balkony.

Manželé obývali dům jen do roku 1950. Po válce byl František Malota propuštěn z firmy, stejně jako ostatní vysoce postavení firemní úředníci pronásledován a vězněn a jeho majetek zkonfiskován. Od roku 1951 funguje v domě dětský domov, který je zde dodnes. V roce 2007 proběhla celková rekonstrukce vily, vnitřní vybavení bylo z velké části repasováno, exteriér byl navrácen do původního stavu včetně rýhovaných omítek se světle okrovým nátěrem. Nová půdní vestavba kolem obslužného schodiště, které bylo prodlouženo i do zahrady, poskytla zázemí pro další obytné jednotky pro děti. Na byty byly přebudovány také bývalé garáže. Dům je zapsán na seznamu nemovitých kulturních památek ČR.

 

 

LŠ