Vila Dominika Čipery

Do podoby anglického venkovského sídla měl architekt Vladimír Karfík navrhnout rodinnou vilu pro Dominika Čiperu, jednoho z nejbližších spolupracovníkům Tomáše Bati, který se v roce 1932 stal po jeho smrti starostou města a zároveň zastával funkci ředitele firmy. 

 

Dominik Čipera pracoval v podniku od roku 1919, roku 1925 se stává prokuristou firmy. Za manželku si vzal Boženu Klausovou, jejímž opatrovníkem byl Tomáš Baťa. Společně s Janem Antonínem Baťou a dalšími řediteli stál v čele firmy během největšího mezinárodního rozmachu. Aktivně podporoval rozvoj letectví, vzdělávání, spoluzakládal Zlínskou školu umění, inicioval festival Filmové žně a v roli starosty města se výrazně podílel na propagaci a rozvoji regionalismu. 

 

V době, kdy se projektovala Čiperova vlastní vila, působil jako ministr veřejných prací Protektorátu Čechy a Morava. Dům patří k největším soukromým obydlím postaveným ve Zlíně v průběhu třicátých a čtyřicátých let minulého století, zastavěná část činila 700 m2, celá parcela měla 4500 m2.

 

Dvoupodlažní dům se realizoval mezi lety 1939 až 1942 v tehdy okrajové části Zlína na velkorysém pozemku s výhledem na město. Dvě na sebe kolmá křídla rozdělují dům na hlavní (dvoupodlažní) a hospodářskou (jednopodlažní) část, která je zakončena objektem garáží pro tři automobily. Vila je podobně jako Vavrečkova či Hlavničkova koncipovaná do tvaru písmene L tak, že před budovou vzniká dvůr s kruhovým objezdem a vstupem. 

 

Exteriér budovy určují převyšující komíny a valbová střecha s několika vikýři na obou křídlech. Východní průčelí je symetricky rozděleno okenními otvory, ve středu se nachází zastřešený vstup s kulatými okny s kamenným ostěním po stranách. Ze západního průčelí vystupuje výrazná zaoblená terasa přístupná z pokojů v patře. Důležitým výrazovým prvkem ovlivňujícím členění fasády je kladení cihel, kterým vzniká jemný dekor propojující celou stavbu. Přízemí je od prvního podlaží odděleno světlou římsou, mezi prvním a druhým podlažím je využita linie cihlové vazby, která je znovu uplatněna pod střechou. Kromě cihly se objevily i další materiály – kámen na podezdívkách a vstupních prostorech, světlá omítka, bílé rámy oken apod. 

 

Dispoziční řešení vily se v průběhu výstavby změnilo. Oproti prvním plánům z roku 1939 zvětšil Vladimír Karfík vstupní halu do podoby reprezentativního prostoru vedoucího do společenského salónu. Ten se nachází mezi jídelnou a obytným pokojem. Všechny tři místnosti jsou oddělené posuvnými příčkami, takže lze vytvořit otevřený, plynulý prostor s výhledem do okolní zeleně. Na obytný pokoj navazuje pracovna přístupná také z haly. Snaha o kontinuální plynulý prostor je princip, se kterým se Vladimír Karfík setkává v tvorbě Franka L. Wrighta, amerického architekta, u kterého pracoval během svého pobytu v USA. 

 

Z haly vede trojramenné zaoblené schodiště do patra, kde se nacházejí dva pokoje pro hosty, dvě šatny, lázně a také pokoje Čiperových synů Jana a Pavla, které jsou symetricky umístěné v jižní části budovy. Ke každému pokoji náleží ještě pracovna a společná koupelna. Z Pavlovy pracovny, stejně jako z pokojů pro hosty je možný výstup na západní terasu. V podsklepené části hlavního traktu fungovala kromě sklepů a skladů ovoce a zeleniny také tělocvična, ze které se dalo vyjít přímo na zahradu. V podkroví byly umístěny pokoje služebných a dvě komory. Na rozhraní obou traktů byla vsazena kuchyně s přípravnou a spíží, samostatný prostor byl věnován zavazadlům a sušárně. Hospodářský trakt propojovalo dvouramenné schodiště vedoucí ze sklepa až na půdu s dalšími pokoji zaměstnanců. V roce 1940 byl okraj pozemku doplněn o dům pro zahradníka-vrátného.

 

Manželé Čiperovi žili ve své vile pouze tři roky. Po skončení války byl Dominik Čipera i přes aktivní podporu odboje obviněn z kolaborace. V roce 1947 byl zproštěn obvinění a stěhuje se do Prahy, ve stejném roce věnovali manželé vilu Podpůrnému fondu národního podniku Baťa. Po převratu v roce 1948 byl Čipera odsouzen (rehabilitován 1993), ale v té době již celá rodina emigrovala do Londýna a poté do Kanady, kde Čipera pracoval pro Tomáše Baťu mladšího. Dům sloužil po desetiletí jako dětský domov a prošel mnoha změnami. 

 

Zachovalý exteriér narušuje současné zastřešení terasy, v interiéru se dochovalo původní materiálové řešení zejména v hlavní budově (dřevěné obložení ve vstupních prostorech, mramorový krb, dřevěné posuvné dveře a vestavěný nábytek v bývalé pracovně). Podstatný zásah do výrazu urbanistického celku vily a zahrady znamenala výstavba domova pro seniory v jižní části původního pozemku zahrady, který se stal novou pohledovou dominantou této části města.

 

 

LŠ