Vila Dominika Čipery

Do podoby anglického venkovského sídla měl architekt Vladimír Karfík navrhnout rodinnou vilu pro Dominika Čiperu, jednoho z nejbližších spolupracovníkům Tomáše Bati, který se v roce 1932 stal po jeho smrti starostou města a zároveň zastával funkci ředitele firmy. 

Dominik Čipera pracoval v podniku od roku 1919, roku 1925 se stává prokuristou firmy. Za manželku si vzal Boženu Klausovou, jejímž opatrovníkem byl Tomáš Baťa. Společně s Janem Antonínem Baťou a dalšími řediteli stál v čele firmy během největšího mezinárodního rozmachu. Aktivně podporoval rozvoj letectví, vzdělávání, spoluzakládal Zlínskou školu umění, inicioval festival Filmové žně a v roli starosty města se výrazně podílel na propagaci a rozvoji regionalismu. 

V době, kdy se projektovala Čiperova vlastní vila, působil jako ministr veřejných prací Protektorátu Čechy a Morava. Dům patří k největším soukromým obydlím postaveným ve Zlíně v průběhu 30. a 40. let minulého století, zastavěná část činila 1700 m2, celá parcela měla 4500 m2.

Dvoupodlažní dům se realizoval mezi lety 1939 až 1942 v tehdy okrajové části Zlína na velkorysém pozemku s výhledem na město. Dvě na sebe kolmá křídla rozdělují dům na hlavní (dvoupodlažní) a hospodářskou (jednopodlažní) část, která je zakončena objektem garáží pro tři automobily. Vila je podobně jako Vavrečkova či Hlavničkova koncipovaná do tvaru písmene L tak, že před budovou vzniká dvůr s kruhovým objezdem a vstupem. 

Exteriér budovy určují převyšující komíny a valbová střecha s několika vikýři na obou křídlech. Východní průčelí je symetricky rozděleno okenními otvory, ve středu se nachází zastřešený vstup s kulatými okny s kamenným ostěním po stranách. Ze západního průčelí vystupuje výrazná zaoblená terasa přístupná z pokojů v patře. Důležitým výrazovým prvkem ovlivňujícím členění fasády je kladení cihel, kterým vzniká jemný dekor propojující celou stavbu. Přízemí je od prvního podlaží odděleno světlou římsou, mezi prvním a druhým podlažím je využita linie cihlové vazby, která je znovu uplatněna pod střechou. Kromě cihly se objevily i další materiály – kámen na podezdívkách a vstupních prostorech, světlá omítka, bílé rámy oken apod. 

Dispoziční řešení vily se v průběhu výstavby změnilo. Oproti prvním plánům z roku 1939 zvětšil Vladimír Karfík vstupní halu do podoby reprezentativního prostoru vedoucího do společenského salónu. Ten se nachází mezi jídelnou a obytným pokojem. Všechny tři místnosti jsou oddělené posuvnými příčkami, takže lze vytvořit otevřený, plynulý prostor s výhledem do okolní zeleně. Na obytný pokoj navazuje pracovna přístupná také z haly. Snaha o kontinuální plynulý prostor je princip, se kterým se Vladimír Karfík setkává v tvorbě Franka L. Wrighta, amerického architekta, u kterého pracoval během svého pobytu v USA. 

Z haly vede trojramenné zaoblené schodiště do patra, kde se nacházejí dva pokoje pro hosty, dvě šatny, lázně a také pokoje Čiperových synů Jana a Pavla, které jsou symetricky umístěné v jižní části budovy. Ke každému pokoji náleží ještě pracovna a společná koupelna. Z Pavlovy pracovny, stejně jako z pokojů pro hosty je možný výstup na západní terasu. V podsklepené části hlavního traktu fungovala kromě sklepů a skladů ovoce a zeleniny také tělocvična, ze které se dalo vyjít přímo na zahradu. V podkroví byly umístěny pokoje služebných a dvě komory. Na rozhraní obou traktů byla vsazena kuchyně s přípravnou a spíží, samostatný prostor byl věnován zavazadlům a sušárně. Hospodářský trakt propojovalo dvouramenné schodiště vedoucí ze sklepa až na půdu s dalšími pokoji zaměstnanců. 

V roce 1940 byl okraj pozemku doplněn o dům pro zahradníka-vrátného. Tato přízemní stavba z režného zdiva je umístěna v mírném svahu, má čtvercový půdorys a stanovou střechu, ze které ve středu vystupuje výrazné komínové těleso. Každá z fasád je řešena jiným způsobem. Jižní strana je zvýrazněna arkýřem, na západní fasádě vystupuje vikýř se zastřešeným vstupem, východní strana je symetricky rozdělena okenními otvory, které na střeše doplňuje další vikýř. 

Pod střechou je dům zahradníka lemován jemnou římsou z pravidelné cihelné vazby. Dispozice připomíná principy wrightovské architektury, která se odvíjí od komína umístěného ve středu stavby. Budova je kompletně podsklepena, v dobové dokumentaci se v suterénu kromě prádelny nachází také pokoj pro pomocníka s přístupem na severní straně. V přízemí je kuchyň s obývacím pokojem, z předsíně vedou schody do podkroví, kde byly k dispozici dva pokoje s koupelnou. Dům je dodnes zachovalý v téměř původní podobě včetně materiálových detailů.

Manželé Čiperovi žili ve své vile pouze tři roky. Po skončení války byl Dominik Čipera i přes aktivní podporu odboje obviněn z kolaborace. V roce 1947 byl zproštěn obvinění a stěhuje se do Prahy, ve stejném roce věnovali manželé vilu Podpůrnému fondu národního podniku Baťa. Po převratu v roce 1948 byl Čipera odsouzen (rehabilitován 1993), ale v té době již celá rodina emigrovala do Londýna a poté do Kanady, kde Čipera pracoval pro Tomáše Baťu mladšího. Dům sloužil po desetiletí jako dětský domov a prošel mnoha změnami. 

Zachovalý exteriér narušuje současné zastřešení terasy, v interiéru se dochovalo původní materiálové řešení zejména v hlavní budově (dřevěné obložení ve vstupních prostorech, mramorový krb, dřevěné posuvné dveře a vestavěný nábytek v bývalé pracovně). Podstatný zásah do výrazu urbanistického celku vily a zahrady znamenala výstavba domova pro seniory v jižní části původního pozemku zahrady, který se stal novou pohledovou dominantou této části města.

 

 

LŠ