Vila Josefa Hlavničky

Vila Josefa Hlavničky patří do skupiny čtyř tzv. ředitelských vil pro členy nejužšího vedení koncernu Baťa – Dominika Čiperu, Huga Vavrečku, Františka Malotu a Josefa Hlavničku. Navrhl je významný firemní architekt Vladimír Karfík na počátku druhé světové války. Každá z nich se vyznačuje svébytným pojetím podle představ a požadavků jednotlivých stavebníků.  

Josef Hlavnička si pro svoji reprezentativní vilu zvolil svažitý pozemek na zalesněném svahu na okraji Zlína v místní části Mokrá v lokalitě s názvem Pod Paseckým potokem. Hlavnička zvolil typ stavby v romantickém historizujícím pojetí inspirovaném anglickým a americkým koloniálním stylem. Stavební povolení mu bylo vydáno 13. července 1939. Architekt Karfík, který navrhoval pro firmu Baťa přísně racionální stavby, dokázal reagovat na požadavek klienta a dosáhl zvolenými architektonickými prostředky požadované vyznění. Navrhl poměrně konzervativní členitý patrový objekt (322 m2 zastavěné plochy) s červenou sedlovou střechou z pálené střešní krytiny a světlou fasádou, v němž střídá symetrii s asymetrií. Na fasádě použil prvky z umělého kamene okrového odstínu a omítku s hrubou strukturou. V přízemí jsou velká členěná okna, některá doplněná okenicemi. V patře jsou okna rozmístěna pravidelně a mají okenice, v hospodářské části jsou v patře zasazena do podkroví ve valbové střeše. 

K hlavní dvoupodlažní části s částečným suterénem je připojeno do oblouku koncipované přízemní hospodářské křídlo s podkrovím. Jako všechny ředitelské vily i Hlavničkova má velkorysý prostor před hlavním vstupem, který vytváří malé náměstí s kruhovým objezdem a zelenou zónou uprostřed. Hlavní vstup orientovaný na sever má zádveří zasunuté pod polokruhové schodiště vedoucí do haly. Z haly se šatnou se vstupovalo do velkého obytného pokoje s krbem a do denního pokoje s krbem. Obě místnosti propojovala zimní zahrada, z níž vedly dvoukřídlé prosklené dveře na zahradu. Na obývací pokoj navazovala jídelna a z ní přístupná krytá terasa s výhledem do parku. S hospodářskou částí spojuje objekt přípravna, kuchyně a spíž. V této části byly garáže a točité schodiště vedoucí do podkrovních pokojů pro personál. Nad dvougaráží se nacházel byt správce. Do patra hlavní budovy vedlo organicky tvarované schodiště. Přes šatnu, koupelnu a WC se došlo až k ložnici rodičů. Z ložnice se vstupovalo na terasu umístěnou nad zimní zahradou. Vedle ložnice byly tři dětské pokoje a pokoj pro hosta se samostatnou koupelnou a WC. Původní nábytek se nezachoval. Kolem Hlavničkova pozemku vede chodník, který míří k další slavné rezidenci patřící Hugovi Vavrečkovi. 

Josef Hlavnička (1897–1943) byl jedním z nejznámějších a nejschopnějších ředitelů Baťova koncernu. Patřil k nejbližším spolupracovníkům Tomáše a Jana A. Bati a k nejoblíbenějším členům vedení. Josef Hlavnička tragicky zemřel při návratu ze svého statku v Litenčicích do Zlína. Na přejezdu u Zdounek do jeho auta narazil vlak. Jeho smrt dolehla na zlínské obyvatele v době okupace zvlášť tíživě a velkolepý pohřební obřad se podobal rozloučení se zakladatelem firmy Tomášem Baťou. Vdova po Josefu Hlavničkovi Marie, sestra Jana A. Bati, žila ve vile do konce války. Další osudy domu se podobají osudům ostatních ředitelských vil. Majitelé, kteří do stavby investovali vlastní prostředky, museli po roce 1945 vilu opustit. Stavba byla poté upravena pro dětský domov. Interiér se přizpůsobil pro provoz domova, tomu odpovídalo i vnitřní vybavení. Rozhodující devastace domu však nastala až v roce 1992, kdy objekt přešel do soukromých rukou. Tehdejší majitelé v rámci rekonstrukce zničili původní omítky, okna, dveře i podlahy. Záměr zbourat zimní zahradu naštěstí nebyl realizován. S dalším vlastníkem následovala obnova převážně formou volných replik původních prvků. V Hlavničkově vile se natáčely scény slavného válečného filmu Smrt si říká Engelchen (1963). Zrekonstruovaná budova dnes patří soukromé společnosti. 

Vila byla navržena na zápis do Seznamu nemovitých kulturních památek České republiky 5. června 1996, dosud není zapsána.

 

 

LH