Jiří Voženílek, jeden z architektů, kteří nejzásadněji ovlivnili poválečnou obnovu Zlína, se narodil 14. srpna 1909 v moravském Holešově. Po absolvování reálného gymnázia v Praze vedly jeho další kroky na zdejší univerzitu. V letech 1928–1933 studoval na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství spadající pod ČVUT. Voženílek se již od mládí intenzivně zajímal o soudobé architektonické teorie, byl politicky angažovaný a veřejně činný například v Klubu architektů či Svazu čs. důstojnictva. S Jiřím Štursou a Karlem Janů proto ještě v době svého univerzitního působení v roce 1932 založil Pokrokovou architektonickou skupinu (PAS). Společně publikovali teoretické texty (např. Architektura a společnost: Vývoj architektury za kapitalismu a úkoly socialistického architekta: Zásady a program socialistických architektů) a věnovali velkou pozornost urbanistickým projektům, jež uplatňovaly aktuální principy tvorby měst v praxi, zejména dle sovětských vzorů.
V roce 1935 se trojice účastnila mezinárodní bytové soutěže, kterou organizovala firma Baťa ve Zlíně. Jejich návrh získal ocenění, ale nakonec se projekt nerealizoval. Skupina PAS byla také v těsném kontaktu s okruhem československých levicově orientovaných architektů sdružených kolem odborných periodik Stavba či Revue Devětsilu, v čele s předním teoretikem a výtvarníkem Karlem Teigem.
Pár let po ukončení univerzity a po praxi u architekta Františka Roitha přivedl Voženílka zájem o možnosti organizace stavebnictví, procesu typizace i standardizace bydlení, a také nedostatek práce, v roce 1937 do Zlína, kde začal pracovat ve vývojovém oddělení firmy Baťa. Během válečného období byly dříve horečné stavební aktivity ve městě přerušeny probíhajícím konfliktem, proto se koncentroval podobně jako řada dalších firemních architektů zejména na urbanistickou tvorbu, konkrétně na téma v baťovském prostředí dlouhodobě řešené – návrhy ideálních průmyslových měst. Experimentoval také s typologií firemního rodinného domu a v roce 1942 vytvořil montovanou přízemní variantu jednodomku seskládanou z mobilních panelů, kterou bylo možné podle potřeby velikostně variovat.
Po skončení války se v bývalém přísně organizovaném firemním městě silně proměnila politická atmosféra. Obuvnický podnik byl znárodněn a celá řada meziválečných architektů v čele s Františkem Lýdií Gahurou nebo Vladimírem Karfíkem záhy opustila Zlín. Jiří Voženílek se naopak přesně v tomto momentu dostal díky svým pracovním schopnostem, teoretickému přehledu i levicovému smýšlení do popředí a jako nový vedoucí návrhového oddělení firmy i předseda komise výstavby městského národního výboru měl příležitost v praxi zformulovat své vize týkající se nejvhodnějšího uspořádání městských celků.
Voženílek stál od roku 1946 v čele pracovní skupiny architektů (kterou dále tvořili F. L. Gahura, V. Karfík, V. Kubečka, T. Slezák a A. Vítek), jejímž hlavním úkolem bylo připravit nový regulační plán válkou a bombardováním zasaženého města. Tovární generel velkoryse rozvrhl do pravidelné šachovnicové podoby a představil modernizovanou typologii výrobního objektu v podobě budov s číslem 14 a 15, která citelně zvýšila meziválečné pracovní standardy pomocí úpravy rozměrů konstrukčního modulu, materiálů a použitých technologií. Zároveň řešil prostorové ztvárnění nedokončeného centrálního společenského prostoru náměstí Práce či možnosti rozšíření nedostatečného bytového fondu. Nebál se využít dříve odmítanou nezastavěnou plochu v blízkosti továrny na Jižních Svazích i východní část města, kam byly, na místo do té doby preferovaných rodinných domů, soustředěny vícepodlažní obytné bloky ztvárněné jeho kolegy Miroslavem Drofou či Vladimírem Karfíkem. Své znalosti levicových urbanistických strategií inovativně zúročil při přípravě územního plánu okrsku mezi Zlínem a Otrokovicemi, kde aplikoval Miljutinovy principy lineárního pásového města (nerealizováno).
Nejdůležitějším projektem tohoto plodného období byl Kolektivní dům z let 1947–1951, který svým čistým konstruktivistickým pojetím v mnoha ohledech vynikal v celonárodním kontextu. Společně s kolektivním domem v Litvínově od architektů Václava Hilského a Evžena Linharta představuje jediné dvě dokončené ukázky stavební typologie, která již od 20. let rezonovala v levicových avantgardních kruzích v Československu i zahraničí – kolektivního způsobu bydlení kombinujícího minimální obytnou plochu se sdílenými službami jídelen, mateřských škol, kluboven, tělocvičen.
Jiří Voženílek se následně v roce 1949 přesunul zpět do Prahy, kde se s nástupem komunistického režimu intenzivně formovaly důležité státní organizace proměňující na další desetiletí organizaci architektury, stavebnictví a výzkumu. Díky svým dřívějším pracovním zkušenostem i dlouholeté angažovanosti se dostává do vedení několika z nich – státního projektového ústavu Stavoprojekt (1949–1951), Výzkumného ústavu vývoje architektury (1952–1955). V první polovině 60. let se vrátil jako pedagog také na svou domovskou univerzitu ČVUT a od roku 1961 působil jako hlavní architekt města Prahy. Paradoxně se přes své bytostně levicové přesvědčení v normalizačním období dostává do pracovního útlumu a opouští aktivní kariéru. Architekt zemřel 4. listopadu 1986 v hlavním městě.
KE