Miroslav Navrátil

Miroslav Navrátil patří k nejvýznamnějším designérům sedacího nábytku 50. až 70. let. Narodil se v Boršicích na Uherskohradišťsku do rodiny nábytkáře Josefa Navrátila. Absolvoval Státní odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, odkud vyšla v meziválečném období řada významných architektů, například Václav Hilský, Richard Podzemný nebo Zdeněk Plesník. Mezi lety 1930 a 1935 studoval na České státní průmyslové škole v Brně a měl pokračovat na UMPRUM v Praze, jeho studium však přerušila válka. 

Po roce 1945 pracoval v otcově dílně, po jejím znárodnění působil také v TONu, zkušenosti získal i v závodě na výrobu lodí, saní a lyží v Uherském Hradišti. Profesní kariéru nakonec spojil s ústavem pro Vývoj nábytkářského průmyslu (VNP, později Výzkumný a vývojový ústav nábytkářský VVÚN), kde od roku 1954 působil jako návrhář a vývojový pracovník.

Jedny z prvních realizací nábytku vytváří společně se Zdeňkem Plesníkem pro architektův byt ve Zlíně. Vznikají jejich první křesla, sedáky, konferenční stolky a lampa. Lehký nábytek vyrobený převážně z ohýbaných lamel pružného jasanového dřeva téměř nepotřeboval kovové prvky, spojoval se ratanovým výpletem. Sedáky se mohly využít samostatně jako jednotlivý kus nebo bylo možné z více kusů sestavit křeslo či pohovku. Rozpracovaná je například lampa s otočným ramenem o délce 2 metry. 

Podobný typ nábytku potom uplatnili také ve vile pro cestovatele Miroslava Zikmunda (1953−1954), podle jehož požadavků vzniká interiér celého domu včetně variabilní knihovny s nastavitelnými policemi. Díky spolupráci s Fatrou Napajedla se dostali k lehkým fóliím z PVC, které slouží jako výplně vestavěných skříní. Miroslav Navrátil s architektem Plesníkem společně navrhli také interiéry vily pro Jiřího Hanzelku (1954−1955) a později pro Zdeňka Lišku (1956−1959). Mnohé kusy nábytku se staly součástí sériové výroby VNP.

Významná byla také spolupráce Miroslava Navrátila s podnikem Vertex, výrobcem skleněných vláken. V roce 1959 vznikla skořepinová židle vejčitého tvaru s oválným otvorem mezi opěrákem a sedákem. Tato technologie nabízela barevné odstíny a židle se postupně stala ikonou československého designu, který si nejčastěji spojujeme s tramvají T3. Tvarově vychází z plastových židlí a křesel Charlese a Ray Eamesových nebo Eera Saarinena. Skořepinový tvar sedacího nábytku sloužil později jako kostra pro čalounění, příkladem jsou pohovky z 60. let.

Práce Miroslava Navrátila byla prezentována na řadě výstav a veletrhů u nás i  v zahraničí. Získal například Cenu poroty za „televizní křeslo“ v Miláně (1960). Do penze odešel v roce 1972, umírá v Uherském Hradišti v roce 1999. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách muzeí a galerií v ČR, interiér ve vile Miroslava Zikmunda je dodnes zachován v téměř intaktní podobě.

 

 

LŠ