Stavoprojekt Gottwaldov

< předchozí osobnost, následující osobnost >

S–projekt plus a.s. Zlín

Sídlo: třída Tomáše Bati č. p. 508, od roku 2021 41. budova továrního areálu

Ve Zlíně doznívalo po roce 1945 období slavné funkcionalistické firemní „baťovské“ architektury, která dala městu jeho charakteristickou a neopakovatelnou podobu. Byla zde dlouholetá tradice pokrokových, moderních forem plánování a metod práce zprůmyslněné stavební výroby a kolektivních forem projektování. Díky tomu se i ve zlínském prostředí aktivně formoval názor na způsob fungování první socialistické projektové organizace, národního podniku Stavoprojekt, založeného v září 1948 v Praze. Nebyla to tedy náhoda, že se jeho prvním generálním ředitelem stal v letech 1949–1951 Jiří Voženílek, významný architekt zlínské firmy Baťa.

Znárodnění českého stavebnictví v roce 1948 vedlo ke zcela nové organizaci a vytvoření nové výrobně technické základny architektonické a urbanistické tvorby.

Stavebnictví nastoupilo cestu samostatného, či spíše izolovaného experimentování. Nová státní projekční organizace Stavoprojekt byla součástí Československých stavebních závodů. Vznikla znárodněním mnoha projekčních kanceláří a soukromých projektantů a sdružila dobrovolně i nedobrovolně drtivou většinu všech architektů i projektantů v tehdejším Československu. Architekti museli opustit své soukromé kanceláře a vstoupit do Stavoprojektu nejpozději do 1. ledna 1949, čímž ztratili svou důležitou výsadu svobodného povolání.

Stavoprojekt v Gottwaldově historicky navázal na tradice meziválečného stavebního (1924) oddělení firmy Baťa, od roku 1930 vedeného pod hlavičkou akciová stavební společnost Zlín. V roce 1945 byla tato společnost stejně jako celá firma Baťa znárodněna a přešla pod národní správu ministerstva lehkého průmyslu. Postupně se od základů změnily plány její činnosti. Ve druhé polovině 40. let tři čtvrtiny výrobních kapacit této společnosti zůstávají ve zlínském regionu, pětina se stěhuje na Ostravsko a část se soustřeďuje v jednom z bývalých firemních závodů v Třebíči. Po komunistickém puči v roce 1948 se majetek zlínské akciové stavební společnosti stává součástí národního podniku Svit Gottwaldov. V jejím rámci vznikla první poválečná projektová socialistická složka, vedená architekty Jiřím Voženílkem a Vladimírem Kubečkou. Od 1. ledna 1952 získává bývalá firemní stavební společnost název národní podnik Stavosvit. Už na konci prosince 1951 došlo k vyčlenění 72 pracovníků, kteří vytvořili základ nového samostatného Ústavu pro projektování bytové a občanské výstavby. Od března 1953 byl veden jako Stavoprojekt n. p. Gotttwaldov, samostatný projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic v gottwaldovském kraji. Měl ale zůstat řízen generálním ředitelstvím v Praze. K činnosti znárodněného projektového sektoru přispěla v Gottwaldově vedle bývalých firemních architektů také mladší generace, která nastoupila do praxe až po druhé světové válce. Zázemí projektové organizace zajišťovalo architektům stabilitu pracovního poměru a potřebné finanční zajištění. Jedním ze zakladatelů a prvním ředitelem gottwaldovského Stavoprojektu byl architekt Miloš Totušek (do roku 1971). Během dvou let se rozrostl počet zaměstnanců na trojnásobek a jejich průměrný věk nedosahoval ani 26 let. Měl svá pracoviště ve 21. budově n. p. Svit, v továrním areálu, na radnici i v Domě umění a na přechodnou dobu také v detašovaných ateliérech v Kroměříži a Luhačovicích, kde v době jeho krátké existence prošlo devět vrstevníků z pražské uměleckoprůmyslové školy: Antonín Flašar, Eduard Staša, Miloslav Totušek, Adolf Zikmund, Jiří Čančík, Pavel Liebscher, Vladimír Palla, František Rozhon a Jan Palacký. V lednu 1954 byl místní Stavoprojekt začleněn do Stavoprojektu Brno jako pobočka pro gottwaldovský kraj a jeho název, sídlo i působnost se několikrát změnily. V roce 1955 byla gottwaldovská pracoviště soustředěna v 11. budově továrního areálu a v sociálním ústavu a o rok později přibyl delimitovaný ateliér VPÚ a pracoviště ve 12. tovární budově. V červnu 1956 byl na podkladě usnesení vlády ČSR ustaven samostatný Státní projektový ústav pro výstavbu města vesnic v Gottwaldově, řízený ústřední zprávou pro bytovou a občanskou výstavbu v Praze. O tři roky později byl změněn název na Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic v Gottwaldově a v roce 1960 byl s úpravou krajského řízení tento ústav opět začleněn jako pobočka Stavoprojektu krajské projektové organizace v Brně. Od ledna 1963 byla všechna dosavadní pracoviště zrušena a celá činnost Stavoprojektu byla v Gottwaldově soustředěna do nové budovy na tehdejší třídě Úderníků (dnes třída Tomáše Bati č. p. 508), kterou navrhli pro tento regionálně významný projekční ústav v roce 1957 architekti Jiří Čančík a Miloš Totušek. V lednu 1966 byla pobočka změněna na závod a ze zvláštní rozpočtové organizace se stala hospodářskou. V lednu 1969 byl zřizovací listinou opět upraven statut na Stavoprojekt, krajská projektová a inženýrská organizace v Brně, odštěpný závod v Gottwaldově.

Hlavním úkolem Stavoprojektu byla územně plánovací a projektová příprava kompletní bytové a občanské výstavby – bytů, školek, škol, jeslí, obchodů, kulturních zařízení a technické vybavení těchto objektů. V rámci Jihomoravského kraje se soustředil na okresy Gottwaldov, Prostějov, Kroměříž, Uherské Hradiště a Hodonín. Těmto okresům bylo věnováno asi 80 procent kapacit provozu, zbytek byl vyčleněn pro experimentální projektování a typizaci, později i projektování pro slovenskou stranu. Přinesl například zajímavá řešení tzv. gottwaldovského typu škol, které změnily tehdejší koncepci, a první masovou aplikaci panelových domů v ČSSR. Práce Stavoprojektu byla založena na komplexnosti všech inženýrsko-technických profesí. Koncem padesátých let na scénu nastoupilo zprůmyslnění stavebnictví a uplatnění montovaných konstrukcí u všech stavebních druhů bytových staveb, ale také montovaný železobetonový skelet, který výrazně ovlivnil architekturu občanské výstavby. Mezi architekty, kteří touto organizací prošli, můžeme jmenovat Jiřího Čančíka, Miloše Totuška, Šebestiána Zelinu, Ivana Bergmanna, Ladislava Pastrnka, Pavla Šimečka, Dagmar Novou, Pavla Hanulíka, Jiřího Jílka, Josefa Melichárka, Pavla Mudříka, Stanislava Nožku, Radko Pavlackého, Pavla Šišku, Richarda Turnu. K nejvýznamnějším realizacím gottwaldovského Stavoprojektu patřilo Divadlo pracujících od architektů Karla Řepy, Miroslava Řepy a Františka Rozhona a sídliště Jiní svahy, navržené Jiřím Gřegorčíkem a Šebestiánem Zelinou.

Po roce 1989 došlo postupně i ve Stavoprojektu ke změnám. Řada architektů podnik opustila a založili si vlastní ateliéry. V roce 1990 byl v červenci zapsán do rejstříku firem Stavoprojekt Zlín, státní projektový a inženýrský podnik, který roku 1994 zprivatizovala akciová společnost S–projekt Zlín. K 1. lednu 1995 vznikla akciová společnost S–projekt plus jako přímý pokračovatel více než třicetileté tradice Stavoprojektu. Společnost zajišťuje kompletní projekční činnost a široké portfolio služeb pro široké spektrum staveb pro průmysl a logistiku, obchod a služby, lázeňství a zdravotnictví, administrativu a stavby pro výchovu a vzdělání. Disponuje pracovníky všech profesí, které souvisejí s řešenými úkoly. V Luhačovicích realizoval S–projekt například rozsáhlé rekonstrukce Lázeňské kolonády s halou Vincentky, dětských léčeben Miramonti a Vítkov, Jurkovičova domu a lázeňského hotelu Morava, ve Zlíně revitalizoval Správní budovu č. 21 a postavil Dům peněžnictví, v Hodoníně lázně Bliss Day Spa aj.

V roce 2021 bylo šestipatrové sídlo Stavoprojektu přestavěno na obchodní dům OKO a firma S–projekt přesídlila do 41. budovy v továrním areálu.