Jindřich Merganc

Architekt Jindřich Merganc se narodil roku 1889 v českém Žamberku, přesto je jeho osobní a profesní život bytostně spjat se Slovenskem. Na území dnešního Česka stihl realizovat pár rodinných vil a symbolicky jednu ze svých posledních staveb – zlínský bytový dům T13/52 na třídě Tomáše Bati (1954–1955). Slávy některých svých vrstevníků nikdy nedosáhl. I když vyhrál největší architektonické soutěže své doby, zůstal nenápadným a skromným tvůrcem.

Mergancova cesta ze Žamberku k architektuře začala téměř pohádkově. Jeho výtvarného nadání si všiml baron Oskar Parish (1864–1925), a stejně jako další děti z nemajetných rodin, se ho rozhodl podporovat na studiích. Díky němu roku 1906, v sedmnácti letech, nastoupil na všeobecnou školu kreslení a modelování Umělecko-průmyslové školy v Praze. Během studia si přivydělával jako kreslíř u architekta Jiřího V. Justicha a na konci třetího ročníku nastoupil do kanceláře stavitelů Štibrala a Jaroslava Pelce.

Setkání s praxí stálo pravděpodobně za rozhodnutím zanechat malby a věnovat se architektuře. Měl štěstí, že v roce 1909 ještě vedl speciální školu dekorativní architektury Jan Kotěra (1871–1923), kterého posléze vystřídal Josip Plečnik (1872–1957).

Setkání s těmito zakladateli modernistické architektury položilo základy jeho vlastního pojetí architektury. Kotěrovo asketické uvažování sledující tektonické zákonitosti stavebního díla a Plečnikovo romantizují pojetí architektury jako archetypálního vyjádření přítomnosti se v Mergancových rukou přetavily ve svébytný rukopis.

Za svůj život se pohyboval ve všech uměleckých směrech, ve kterých nacházel kompromis mezi civilním vyjadřováním a podstatou samotné stavby. Důležitější pro něho však byla osobnost Josipa Plečnika, se kterým zůstal v přátelském kontaktu až do jeho smrti. 

První úspěch se dostavil už na konci studií. Společně se sochařem Josefem Mařatkou (1874–1937) se zúčastnili soutěže na pomník Jana Žižky z Trocnova na pražském Žižkově (1913). Porota sice žádného vítěze nevybrala, ale Mergancovi byla udělena pochvala na závěrečném vysvědčení.

Z pohledu historie se stal zásadním jeho vítězný návrh na druhý katolický kostel na Vinohradech (1919), ačkoliv se nikdy nerealizoval. Kostel byl inovativní jak z hlediska otočení chrámového prostoru, tak kombinací nastupující moderny s klasicistním členěním. Stavba byla nakonec svěřena Josipu Plečnikovi. Traduje se, že se tak stalo na základě hromadného souhlasu architektonické obce a se souhlasem Jindřicha Mergance. Avšak z Mergancových pamětí je patrné, že rozhodně nebyl ze situace nadšený a že více než o dobrovolné a pokorné přenechání zakázky učiteli šlo o cílený nátlak. Spolek architektů v čele s Josefem Gočárem (1880–1945) a Pavlem Janákem (1882–1956) ho přinutil vzdát se realizace.

Po konci 1. světové války se Merganc ocitl na Slovensku, kde nastoupil na stavební referát Ministerstva veřejných prací. Pro mladého architekta to vypadalo jako skvělá příležitost etablovat se. Již první rok v úřadu vyhrál s kolegy Aloisem Mezerou (1889–1845) a Otmarem Klimešem (1890–1970) architektonickou soutěž na úpravu dunajského nábřeží v Bratislavě (1920) pro potřeby vládní čtvrti. Z umírněného tradicionalistického návrhu s přísnou tektonikou vycházející z Kotěrovského učení se však nakonec realizovaly pouze fragmenty v podobě dvou bytových domů. Avšak tvarové a hmotové řešení nároží budov Univerzity Komenského (1925–1935, dříve Obilná burza) architekta Františka Krupky (1885–1963) a Zemědělského muzea (1924–1928) Milana Michala Harminca (1869–1964) vychází z Mergancova původního konceptu.

Práce ve státních službách nepřinášela tolik radosti, kolik by se dalo očekávat. Slovenský referát podléhal pragocentrickému řízení země a zaměstnanci plnili spíše role úředníků než tvůrců. Nejen proto se Merganc v roce 1923 rozhodl ministerstvo opustit a s Otmarem Klimešem založit vlastní architektonickou kancelář. To bylo již v době, kdy na Slovensko pronikaly teze národního stylu.

Z první poloviny 20. let 20. století lze za progresivní považovat realizaci dvojvily Auerhana a Šedého (1923) a bytový dům pro herecký soubor Slovenského národního divadla (1923). Dvojvila odkazuje na Kotěrovo funkční využití skladby režného zdiva namísto prostého dekorování a bytový dům na symbolickou rovinu Plečnikových fasádních a urbanistických kompozic. Sumarizaci těchto dvou velikánů, s odkazem k lidové malebnosti Dušana Jurkoviče, se kterým Merganc spolupracoval na obnově obce Čičmany, představuje derivační soustava na Starých Horách (1924), která je vůbec první přečerpávací hydroelektrárnou na Slovensku.

Přirozená střídmost a lidské měřítko architektury byly silnými Mergancovými zbraněmi, které ve větší míře začal uplatňovat v druhé polovině 20. let s pozvolným nástupem funkcionalismu. Vítězný návrh na Obecní úřad v Piešťanech (1926–1930) byl ceněn pro logické dispoziční řešení, které se propsalo do jednoduchého a efektního průčelí, což v konečném důsledku znamenalo i snížení finančních nákladů. Další vítězný návrh z tohoto období reprezentuje dostavba římskokatolického kostela v Liskovej (1931), během níž Mergancův návrh přešel od expresivního funkcionalismu k vítěznému purismu.

Vrcholné tažení architektonické kanceláře Merganc–Klimeš nezastavila ani hospodářská krize po roce 1933. První polovinu 30. let poznamenalo přijetí dalšího bytového zákona podporujícího sociální bytovou výstavbu i neutuchající potřebu občanské vybavenosti. Merganc zvítězil v soutěžích na obecní a okresní úřad (Nové Mesto nad Váhom, 1932), přístavbu kostela (Nové Mesto nad Váhom, 1932), státní měšťanskou školu (Nitra, 1934, nerealizováno), velkotržnici (Bratislava, 1936, nerealizováno), sanatorium TBC (Starý Smokovec, 1932, 2. místo – nejvyšší, nerealizováno) nebo pavilon pro vnitřní nemoci (Trnava, 1938, nerealizováno).

Zvýšený zájem se vrátil i ze strany soukromníků, kteří si nechávali komponovat své bílé kvádry nad bratislavským hradem. Mergancovo opus magnum je vila doktora Jaroslava Dvořáka (1933), kterou navrhl v úzké spolupráci se samotnými majiteli. Nevěnoval se však pouze racionálnímu funkcionalismu, dokázal se pohybovat i v jeho expresivní poloze, když společně s Dušanem Jurkovičem a Otmarem Klimešem navrhl Kochovo sanatorium (1930), ve své době nejmodernější lékařské zařízení v Československu.

Události 2. světové války a Slovenského štátu navždy zničily přátelství a spolupráci mezi Mergancem a Klimešem. Zatímco Merganc zůstal se svou rodinou na Slovensku, Klimeš se odstěhoval zpět do Česka. Architektonické vyjadřování se během existence Slovenského štátu, potažmo Slovenské republiky, radikálně neproměnilo. V roce 1941 realizoval Merganc Českou průmyslovou banku s přísným neoklasicistním průčelím zahaleným do bílého travertinu, která evokuje italské fašistické palácové stavby. Ovšem stejný princip zahalení použil ještě předtím na nájemní a administrativní dům Josefa Čeřovského (1937), který byl majitelem firmy Elitefilm – největší filmové půjčovny na území Slovenska. Do roku 1945 se pak již držel jednoduché, puristicky pojaté architektury, kterou uplatnil především pro firmu Sandrik v dnešní obci Hodruša-Hámre.

O odporu k oficiálně proklamované architektuře můžeme usuzovat pouze na základě studia projektů, avšak nesouhlas s režimem Merganc vyjádřil jasně. On i jeho manželka byli členy sokolské odbojové skupiny pomáhající uprchlíkům, za což byla jeho žena i odsouzena. Také zaměstnával architekta židovského původu Ferdinanda Silberstein-Silvana (1902–1983), kterému dokonce na projektech propůjčoval své jméno, a společně navrhli zmíněnou Českou průmyslovou banku.

Po 2. světové válce vyhrál Merganc společně se sochařem Ladislavem Majerským (1900–1965) soutěž na památník padlým v Žilině (1946), který ale nakonec realizoval architekt Ján Svetlík (1912–1997) se sochařem Rudolfem Pribišem (1913–1984).

Změna politické doktríny na Mergance neměla velký vliv. Poštovní úřad v Novém Mestě nad Váhom (1946) mohl vzniknout stejně tak po válce jako ještě před ní. Merganc na něm oprášil svou oblíbenou hru rámování hmoty a rastrování římsami. Nakrátko zkusil znovu štěstí jako samostatný architekt (1947–1949), když opustil stavební oddělení poštovního úřadu v Bratislavě, pro které pracoval od roku 1940. Svoboda podnikání ho přivedla k realizaci bratislavského obytného domu Slovenských závodov na smaltovaný a železný tovar (1948), který lze paradoxně považovat za jeho nejdůslednější funkcionalistický návrh, ať již z hlediska stylu, dispozice, nebo konstrukčního řešení.

Od roku 1949 byl vedoucím nově vzniklého stavebního oddělení Československého rozhlasu, které se v roce 1952 transformovalo do bratislavské pobočky Spojprojektu. Merganc v něm povýšil na místo vedoucího. V letech 1955 až 1958 pak pro něj pracoval jako externí poradce při penzi.

Právě na pomezí této závěrečné profesní fáze vznikl i zlínský bytový dům T13/52 na třídě Tomáše Bati (1954–1955), který se dosavadnímu architektovu portfoliu vymyká. Děje se tak nikoliv hmotově nebo kompozičně, ale především snahou o užití fasádního dekoru v takové míře, až i samotní zástupci města vyjádřili své znepokojení. Pokud totiž lze jeho tvorbu charakterizovat jedním slovem a vizí, byla by to střídmost a odpor k dekoru.

Nyní již můžeme pouze spekulovat nad pohnutkami, které ho k návrhu přivedly. Na jedné straně to mohla být láska k vernakulární architektuře, kterou si nepřestal skicovat až do své smrti, na straně druhé to mohla být sofistikovaná revolta vůči režimu. V roce 1955 se totiž účastnil své poslední soutěže – na ústřední hřbitov a krematorium v Bratislavě. Neúspěšně. Prohra ho však nemrzela, protože jak se svěřil svému příteli Josipu Plečníkovi, porota shledala jeho návrh až příliš sakrální a neodpovídající potřebám tehdejšího socialistického realismu.

Za svůj život Jindřich Merganc vytvořil celkem 143 projektů, z nichž 68 se realizovalo a u 25 je jejich existence stále neověřitelná, ale vždy pociťoval nechuť k jakékoliv ideologii stavějící se nad lidskost a svébytný smysl pro humor. 

MP