en

Jiří Čančík

Datum narození 1922 Bratislava
Datum úmrtí 2001 Zlín

Akademický architekt Jiří Čančík patřil ke generaci, která začala své tvůrčí období po tragickém zlomu v roce 1948. Narodil se v Bratislavě, ale od tří let žil s rodinou v Praze. Po maturitě začal studovat umělecko-průmyslovou školu v Praze, speciální školu pro architekturu u profesora Otakara Novotného (1941–1946). Jiřího Čančíka ovlivnil především přístup jeho dalšího profesora architekta Jana Sokola. Při studiu dostávali architekti práci zadanou společně s výtvarníky. Jiří Čančík se v tomto tvůrčím prostředí seznámil se svou ženou Vlastou i s mnohými umělci, jejichž díla později do své architektury zapojil. 
Během studií absolvoval praxi mimo jiné v ateliéru Josefa Gočára a v hradní kanceláři Pavla Janáka. Koncem studia a krátce po něm působil ve škole jako asistent profesora Karla Štipla v ateliéru pro zpracování skla a glyptiky. Na konci roku 1948 byl přijat do již znárodněné firmy Baťa ve Zlíně. Do sjednaného zaměstnání nastoupil v březnu1949, ne však do Stavebního oddělení, ale do nově založeného krajského ateliéru při n. p. Svit a do jeho projekční skupiny umístěné v Luhačovicích. 
Zde s rodinou bydlel až do roku 1960, kdy se přestěhoval do Gottwaldova, aby se stal hlavním specialistou ve Stavoprojektu. Měl štěstí na typologickou rozmanitost práce. Věnoval se bytové i občanské výstavbě a také urbanismu. S kolegy vypracoval základní typový podklad bytových domů TO6B, za nějž získali cenu SA ČSSR. Účastnil se také řady architektonických soutěží, s architekty Antonínem Flašarem a Janem Palackým navrhli např. oceněné projekty divadelních budov ve Zlíně, Brně a Ostravě.  
Mezi první stavby ve Zlíně patřily hudební pavilón v Komenského sadech (1953–2014), závodní jesle ZPS (1953), bytové domy Fabiánka č. p. 210 a 211 na Kudlově (1950) a bytový dům pavlačového typu na třídě Tomáše Bati (1957). Jeho výraznou stavbou je provozní budova Stavoprojektu (1960–1962). S Milošem Totuškem navrhli pro tento objekt nový postup výstavby, který spojil tradiční zlínský baťovský železobetonový skelet s panelovým pláštěm. V letech 1967–1969 řešil s kolektivem autorů Útvaru hlavního architekta centrum Zlína a Otrokovic a vypracovali dlouhodobou koncepci rozvoje celé aglomerace. 
Zúčastnil se urbanistických soutěží, v nichž získal spolu s architekty Antonínem Adamíkem, Adolfem Zikmundem a Arnoštem Kubečkou ocenění za návrh přestavby Otrokovic. Jako pracovník Stavoprojektu získal řadu kontaktů a zkušeností při účasti na československých i mezinárodních architektonických soutěžích v Praze, v San Sebastianu a v Brazílii.
Pro Čančíkovu tvorbu bylo příznačné sepětí architektury s výtvarným uměním. Toto pojetí uplatnil a maximálně zhodnotil v budově krematoria (1970–1978) na Lesním hřbitově. 
Ve Zlíně doplnil střed města o tržiště Pod kaštany (1973), velkokapacitní třináctipodlažní obytný dům na Kvítkové ulici (1974), bytové domy s vestavěným občanským vybavením na Dlouhé ulici (Středisko obchodu a služeb, 1976). Od 60. let čelil politickým tlakům. Už za protektorátu se účastnil protinacistického odboje jako člen Zpravodajské brigády. Jeho odmítání politického angažmá v poúnorovém vývoji a aktivity v období Pražského jara mu neumožnily seberealizaci v koncepční, především urbanistické práci v Útvaru hlavního architekta města Zlína, kde působil v letech 1967–1969 jako náměstek. V roce 1970 se vrátil do Stavoprojektu jako hlavní projektant. Za své postoje a názory byl s nástupem normalizace v roce 1971 vyloučen ze Svazu architektů ČSR. 
I po odchodu do důchodu v roce 1982 nepřestal projektovat. Ve spolupráci se synem Janem a dcerou Kateřinou Tuzarovou navrhl úpravu Divadelního náměstí ve Zlíně (1987) nebo portál pro Národní galerii v Praze (1988). V roce 1989 stál u vzniku organizace BLOK architektů a výtvarníků. V následujícím roce založil vlastní Ateliér architektury a účastnil se soutěží na kostely v Otrokovicích a na Jižních Svazích ve Zlíně. Stal se také členem prvního nového zastupitelstva města. Zemřel 22. srpna 2001 ve Zlíně.
Během své profesionální dráhy realizoval řadu projektů nejen ve Zlíně, ale i v regionu. V letech 1953–1956 bylo podle jeho návrhu v příjemném prostředí postaveno sídliště Mojmír v Uherském Hradišti s jasným přehledným urbanistickým řešením. 
Pro Luhačovice navrhl výraznou stavbu rekreačního střediska Sigmy Lutín nad přehradní nádrží (1961 a 1969–1972). V centru Luhačovic byl podle jeho návrhu postaven také kulturní dům Elektra (1978–1988). V Kroměříži zrekonstruoval pro potřeby umělecké školy zdevastovanou historickou památku – kanovnické domy v Jánské ulici (1981–1991) aj.
Jiří Čančík dokázal ve své architektonické tvorbě i v období typizace anormalizace prosadit svůj individuální názor. Spolupracoval s řadou kolegů a této spolupráce si cenil. Nedílnou součástí jeho realizací byla výtvarná díla. Jak sám uváděl, „úlohou architektury je integrovat ostatní umělecké disciplíny tak, jako tomu bylo vždy v historii“. Jeho stavby doplnila výtvarná díla sochařů Stanislava Mikuláštíka, Zdeňka Kováře, Ferdy Štábly, Vladimíra Janouška, Jiřího Seiferta, Jiřího Vápa, malířů Vladimíra Vašíčka, Vlasty Čančíkové, Svatopluka Slovenčíka, Františka Nikla, Bedřicha Baroše, Ladislava Včelaře, sklářů Stanislava Libenského, Jaroslavy Brychtové, Jana Exnera a dalších.
 
LH