Miloš Totušek

Akademický architekt Miloš Totušek patřil mezi výrazné osobnosti zlínské poválečné architektury. Narodil se 25. března 1922 v Břeclavi a dětství prožil na jižní Moravě v Morkůvkách. Absolvoval odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí (1938–1941) a Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze (1941–1948) u profesora Pavla Smetany. V době studií pracoval u pražských architektů, například u Jana Sokola. Po roce 1948 odešel do Gottwaldova a nastoupil do projektové organizace n. p. Svit (dříve Baťa). Po druhé světové válce přišla do Zlína z pražské uměleckoprůmyslové školy řada mladých architektů, Totuškových spolužáků – Adolf Zikmund, Jiří Čančík, Antonín Flašar aj. Doplnili místa v bývalém stavebním a projekčním oddělení firmy Baťa. První poválečnou projektovou socialistickou složku vedli Jiří Voženílek a Vladimír Kubečka. Pro nově příchozí architekty nebyly zpočátku ve Zlíně pracovní prostory, a proto měli pět let detašované pracoviště v Luhačovicích. 

Architekt Miloš Totušek nejprve pracoval jako vedoucí projektant velkých průmyslových celků. V roce se ze Státního projektového ústavu pro projektování závodů lehkého průmyslu v Gottwaldově (později Centroprojekt) v roce 1953 vyčlenilo 72 pracovníků a vznikl nový samostatný projektový ústav – Stavoprojekt. Miloš Totušek byl 1. března 1953 jmenován jeho prvním ředitelem pro středisko Gottwaldov. Během působení v této funkci dále projektoval, působil i ve vládní komisi pro výstavbu. I když byl Stavoprojekt úspěšnou projektovou organizací, neprošel ředitel Miloš Totušek v roce 1971 normalizačními prověrkami, byl odvolán a sesazen na post vedoucího v architektonickém ateliéru „A“ a potom na místo řadového architekta. Zemřel krátce po odchodu do důchodu 2. ledna 1983. 

Významné jsou jeho práce pro Zlín – Gottwaldov. Architekt Miloš Totušek realizoval obytné domy malého sídliště na Lazech mezi ulicemi Kamenná a Prlovská (1953–1954), zastavovací plán pro Československý film s bytovými jednotkami na Kudlově (1955–1956) nebo základní školu ve čtvrti Díly ve Slovenské ulici (1964). Pro projekční ústav Stavoprojekt, který v té době řídil, navrhl spolu s Jiřím Čančíkem novou budovu na třídě Tomáše Bati se zajímavě řešeným nadstřešením vstupního schodiště (1963–1964). Do této budovy byla soustředěna dosavadní detašovaná pracoviště. Objekt urbanisticky doplnil polikliniku od Miroslava Drofy (1954) a budovu ČSAD od Hynka Adamce (1957) a vzniklo průchozí parkové prostranství. 

Výraznou Totuškovou stavbou byl jeden z velkokapacitních domů na rohu ulice Sokolská a třídy 2. května (1968–1971), které ve městě tvořily specifickou výškovou skupinu. Miloš Totušek navrhl třináctipodlažní chodbový obytný dům se 102 bytovými jednotkami s vestavěným technickým a občanským vybavením. Podobnou koncepci měly i jeho výškové obytné domy na sídlišti Štěrkoviště v Otrokovicích. 

Na meziválečné stavební tradice navazují zvoleným měřítkem, materiálem i barevným řešením Totuškovy řadové domy v ulici Partyzánská a Nivy II (1977–1978). Architekt je citlivě zasadil do svažitého terénu a na fasádě využil cihelné obkladové pásky.

Další realizací, která je dnes neodmyslitelnou součástí města, byla Sportovní hala pro míčové hry (1977). Hala s výraznou schodištní hmotou pod Zimním stadionem tvoří spolu s ním významný sportovní komplex se společnými nástupy a atriem situovaný blízko centra. 

Totušek byl také autorem řady oceněných soutěžních návrhů, urbanistických i drobných stavebních studií mimo Zlín, jako jsou šlechtitelská stanice vinné révy v Čejkovicích (1949–1951), generel, přádelna a úpravna textilního závodu Juta Otín (1949–1953), bytové jednotky sídliště Mojmír v Uherském Hradišti (1951–1953), dostavba rekreačního střediska Svitu v Léskovém (1967), základní škola v Praze-Krči (1967–1968), sídliště Trenčín-Jih (1977–1979) či poliklinika v Brně-Židenicích (1978).

Architekt Totušek přistupoval k architektonickým otázkám nejen z úzce odborného hlediska, ale v širším kontextu a navázal ve své tvorbě na meziválečnou zlínskou stavební tradici. Vždy se zajímal i o výtvarnou stránku architektury a o její ekonomické a technické aspekty. I když pracoval řadu let ve vedoucí funkci a neměl z časových důvodů podmínky pro rozsáhlejší projektovou práci, uplatnil ve své tvorbě nezaměnitelný rukopis a snahu po ekonomicky výhodném, technicky promyšleném a přitom výtvarně hodnotném řešení. 

 

 

LH