en

František Lýdie Gahura

Datum narození 1891 Zlín
Datum úmrtí 1958 Brno
  Akademický architekt František Lýdie Gahura se narodil 10. října 1891 do početné rodiny v nejchudší části Zlína. František Gahura od mládí inklinuje k sochařské tvorbě a rozhodne se pro studium sochařství. Absolvuje výtvarně zaměřenou Průmyslovou školu pokračovací v Uherském Hradišti s praxí u sochaře a štukatéra Aloise Amorta. V říjnu 1910 je přijat na C. K. Uměleckoprůmyslovou školu v Praze (pod vedením prof. Josipa Plečnika).
 
  S ohledem na racionální požadavky Tomáše Bati, ale i nutnost zajištění hmotných prostředků se Gahura rozhodne pokračovat ve studiu architektury a v roce 1919 přestoupí na Akademii výtvarných umění v Praze (k prof. Janu Kotěrovi). Ještě jako student pro Zlín navrhuje a realizuje radnici (1922–1924). Po svatbě s Lýdií Rousovou z Prahy přijímá její křestní jméno do svého jména.
 
  K firmě Baťa nastupuje jako stálý zaměstnanec v roce 1924 a pracuje pro ni až do roku 1945. V letech 1924–1925 začala úplná přestavba dosud živelně se rozvíjející továrny. Gahura navrhne regulační plán nového uspořádání budov s využitím firemního konstrukčního systému staveb se železobetonovým skeletem o polích 6,15 × 6,15 m. Tento systém, určený původně pro tovární budovy, začne s velkou tvůrčí invencí uplatňovat v nejrůznějších variantách a v kombinaci s cihlovými a skleněnými výplněmi také u veřejných staveb.
 
   Mezi první Gahurovy firemní úkoly patřila výstavba nemocničního areálu realizovaná v letech 1926–1936. Standardizovaný konstrukční systém využil při realizaci obecných škol (1927) nazvaných později Masarykovy pokusné školy. Originálním Gahurovým urbanistickým řešením je parkový prospekt v centru Zlína, lemovaný dvěma řadami internátů baťovských mladých mužů a žen. Navrhl také jedny z prvních staveb na nově se formujícím náměstí Práce ve Zlíně – firemní Obchodní dům (1930) a budovu Velkého kina (1931).
 
   Jako nástupce Jana Kotěry, který byl jeho profesorem a poradcem pro architekturu ve Zlíně, se podílí na koncepci zahradních čtvrtí se standardizovanými firemními rodinnými domy. Po tragické smrti Tomáše Bati realizuje, jako poctu zakladateli nového Zlína, své nejvýznamnější dílo – Památník Tomáše Bati (1933). Tímto výrazným solitérem završil prospekt internátů a současně severojižní urbanistickou osu města.
 
   V letech 1933–1946 zastává pozici prvního městského architekta Zlína. Pracuje především jako urbanista na regulačním plánu „Velkého Zlína“ (1935) a iniciuje zlínský regionální plán. Jeho zkušenosti s výstavbou města se uplatnily také ve firemních satelitech (Baťov v Otrokovicích, Borovo, Chelmek, Ottmuth) i při úpravách okolních obcí. Při své náročné architektonické a urbanistické práci se nadále věnuje i sochařství.
 
  František L. Gahura měl velké nadání, lásku k umění, nezlomnou vůli a enormní pracovní nasazení. Svými architektonicky promyšlenými, účelnými a směle řešenými stavbami obohatil své rodné město i celý kraj. Zlín vděčí tomuto architektovi a jeho osvícenému investorovi Tomáši Baťovi za svůj osobitý charakter města v zeleni se širokými volnými prostory. Velkorysý koncept zahradního města doplnil regulačním plánem celého regionu a stal se urbanistou evropského formátu.
 
  Jeho činnost se spolu s expanzí firmy dostávala i za hranice republiky do satelitních měst firmy Baťa. Přestože byl mimo Zlín jen málo známý, vytvořil ve své době nejen významné a výrazné solitéry, ale koncipoval i ojedinělý, stylově jednotný celek nového průmyslového města.
 
  Gahura působil také jako člen komisí a poradních sborů pro stavebnictví a architekturu. Po celý život udržoval kontakty s řadou významných osobností československé kultury. Blízké přátelství a společné názory na umění a architekturu jej pojily i se slavným architektem a umělcem Le Corbusierem. Stál také u zrodu celorepublikových přehlídek výtvarného umění, tzv. Zlínských salonů (od roku 1936) a Školy umění ve Zlíně (1939).
 
  Jako městský architekt a stálý spolupracovník firmy dokázal i ve složité válečné době získat práci pro řadu svých kolegů, například Bohuslava Fuchse, Josefa Gočára, Pavla Janáka či Jindřicha Kumpošta. Byl členem Koliby a Spolku výtvarných umělců Mánes a obdržel také významná zahraniční ocenění (např. čestný diplom z Triennale v Miláně v roce 1933).
 
  Brzy po skončení 2. světové války v roce 1945 začal ve Zlíně ideologický protibaťovský nástup a architekt musel, stejně jako řada dalších blízkých Baťových spolupracovníků, opustit Zlín. Byly mu také zrušeny všechny funkce. Rodina se odstěhovala do Brna, kde Gahura získal práci. Brněnský pobyt jej ale těžce traumatizoval. Životní rány, jako byla smrt jeho dvou dětí v roce 1934 a ztráta zlínského zázemí, mu podlomily zdraví. V roce 1951 po mozkové příhodě odešel do penze a vrátil se k sochařské práci.
Zemřel v noci ze 14. na 15. září 1958 a je pochován na Lesním hřbitově ve Zlíně (pole 7, hrob 141).
 
LH